středa 12. srpna 2015

Liberecký survival 2015

Moje účast na závodě byla letos nejistá až do poslední chvíle. Dva týdny před závodem jsem si na Generali survivalu pokazila nějaký úpon z boku na chodidle a týden před závodem mi to nedalo a po pěti dnech bez běhu jsem se vydala na MČR na krátké trati v orienťáku. V semifinále mě to po půl hodině bolelo pekelně a řekla jsem si, že pokud nepostoupím do áčka, tak v neděli nepoběžím. Jenže jsem do áčka postoupila, a tak jsem běžela. Zatejpovala jsem to, dala si ibáč a bolest při každém kroku jsem ignorovala. Bezchybný výkon a relativně ucházející fyzička z kola stačila i s pouhými dvěma odběhnutými orienťáky letos na pěkné 14. místo. V týdnu před závodem jsem si došla k doktorce, ta vyloučila únavovou zlomeninu i zánět, nasadila jsem nějaké mazání a tejpování a rozhodla se, že ten survival teda zkusím doufaje, že tam nebude moc běhání. Přece Kamču nenechám jet s Nývlťákem...

Noční etapa je dost podobná té loňské. Na na kole jedeme na konec Hejnic, běžíme na Smědavu (noha bolí jen trochu), dolů jedeme na koloběžkách a jsme úplně durch díky stříkající vodě. Potkáváme nějakou chlapskou dvojici a docela dlouho s nimi jedeme na kole (na Hubertku a do Pekla) a poté i okruh na inlajnech v Hejnicích. Poslední kousek do kempu a noční etapu máme bez problémů za sebou. Z ženských dvojic máme nejlepší čas, který rozhoduje v případě rovnosti bodů v etapě denní.

Ráno prší. A začíná se plaváním, fuj. Proč my radši netrávíme sobotu hezky doma v postýlce? Koupaliště přeplaváváme na pohodu, není důvod se honit, tady se osmi hodinový závod nerozhoduje. Následné běžecké kolečko po Hejnicích jdeme svižně, ale abychom se nezakyselily. Předbíhá nás nějaká ženská dvojice, ale nenecháme se rozhodit. Rozhodujeme se, že nejdřív si splníme Hejnický pilíř a vyrážíme společně s Kaulim a Radkou na koloběžky. Tentokrát je to okruh, takže občas i do kopce. Zjišťujeme, že když je to prudší, tak je rychlejší běžet. V centru pak absolvujeme slanění do řeky a water cross, čímž máme první pilíř splněný a můžeme vyrazit na kolo.


Přes jednu kontrolu, kde asi nevolíme optimální postup, jedeme na kajak a slackline do Pekla. Na rybníku objedeme každá jednu kontrolu a jdeme se pokoušet o slackline. Na splnění disciplíny je potřeba lajnu přejít a nebo sedmkrát nastoupit. Dvakrát jen nastupím a seskočím, ale říkám si, že bych to asi mohla zkusit přejít. Docela to jde, ale najednou se začnu bát, že to nedám, což je samozřejmě chyba. Nedokážu se koncentrovat a padám, nicméně se v letu dotknu rukou značky, kam bylo potřeba dojít a pořadatel nám to za mojí krásnou rybičku uznává :-D Kamča to ani nezkouší a jen sedmkrát nastoupí. 

Na kole se musíme rozhodnout, jestli po cestě ke Streitovu obrázku projedeme singletrack jen nahoru (1 kontrola) nebo i dolů (2. kontrola). Nakonec se asi správně rozhodujeme, že druhá kontrola je moc časově drahá, i když nás mrzí, že si nedáme krásný singl dolů. Po cestě dumám, kam by nás mohl zavést trek, když tam má být slanění a víc než 400m převýšení a napadá mě, že určitě polezeme na Smrk. A taky že jo. Trek je pěkný, sluníčko svítí, noha skoro nebolí. Pořadatel nás při slanění z rozhledny pochválí, že nás v té Praze naučili i slaňovat :) Kamča má trochu problém, když dostává křeče, ale zpět v depu dává magnézko, tak to snad bude dobré. Z depa jdeme ještě pro jednu kontrolu ve štole a po cestě zpět potkáváme druhý ženský tým, nějakou půl hodinu za námi. Říkám Kamče, že to je dobré, že pokud se nestane nic neobvyklého, tak jsme v pohodě. Pokud. Rychlé depo bez přezouvání a sjíždíme do Nového města pod Smrkem. Kontroly na orienťáku rozdělujeme na půl, beru si tu trošku delší půlku s tím, že Kamča  pak dobere vodu a trochu si odpočine. Docela se ploužím, málem se utopím v bažině, ale po třičtvrtě hodince jsem zpět. Ještě si před lezením dáme šipky, abychom si co nejvíce odpočaly. 

Na stěně se jako šestka leze stejná cesta jako loni. Moc dobře si pamatuju, že nahoře je jeden blbej krok, kde si musím trošku povyskočit. Nalézám do cesty jako první a s vypětím všech sil překonávám těžké místo i celou cestu. Kamča se ptá, jestli má cestu jít nebo radši zvolit něco lehčího za míň bodů. Říkám, že to má jít, lezeme zhruba stejně a loni ji také vylezla. Jenže loni nedostala křeče. Po chvíli boje s těžkým krokem to Kamča vzdává, ale má ještě druhou šanci. Bez přemýšlení nastupuje do pětky, tu by měla dát s prstem v nose. Jenže i v pětce je jeden nepříjemný převislý krok a Kamča není schopná stát na stupech kvůli křečím v lýtkách. A sakra. Rázem přicházíme o 1,5 bodu oproti Lucce s Janou. To jsou tři bajkové kontroly. No uvidíme, co se s tím dá dělat.

Všechny disciplíny už máme splněné a poslední 2,5 hodiny do cíle jen sbíráme kontroly na kole. Kamča už je dost prošitá a kopce jede na gumě. I tak se nám ale podaří husarský kousek, když lepší volbou postupu předjíždíme Matěje s Karlem, pozdější vítěze chlapů, kteří jen kroutí hlavami :-D. Potkáváme taky holky a odhadujeme, že oproti nám vynechaly asi dvě kontroly na kole, takže si myslíme, že v konečném účtování budeme o půl bodu druhé. Škoda, stačilo by, aby Kamča vylezla trojku a dalo by nám to na první místo. V cíli ale zjišťujeme, že holky nevynechaly kontroly 2 nýbrž 4 a my tak můžeme slavit vítězství! Trochu se štěstím, na konci dost vydřené, ale vítězství :)
Pro úplnost odkazy na výsledky a fotky.

úterý 16. června 2015

Jesenický tvrďák 2015

Prvním předpokladem úspěšného závodu je stihnout start. To se nám tedy nakonec s Obuchem a Kurzákem podařilo, i když silničáři na střední Moravě se usilovně snažili o opak... Tolik zavřených silnic (bez značené objízdné trasy) jsem v životě neviděla.  Asi nějací spojenci soupeřů. Nejdůležitější je odhadnout, který zákaz vjezdu se dá projet a který ne. Před večerní etapou se ještě snažím rozházet věci do dep, a tak na start přibíhám minutu předem zavazujíc si tkaničky. 

Moje nekoncentrovanost se záhy projevuje, když místo na jedničku vyrážím směrem na čtyřku. Naštěstí si to uvědomuju při dalším pohledu do mapy a nestojí mě to víc jak 15 vteřin. Noční orienťák posloužil jako příjemné rozběhání před hlavním závodem a teď už rychle do hajan.
Start nočáku

středa 10. června 2015

Eskymák snadno a rychle

9.6.2015, 12°C, zataženo
ideální podmínky pro eskymování...

Instruktoři z Wodákových Wjecí Bezi a Monča si trochu klepali na čela, ale zákazník byl jejich pánem :)

Taky byli trochu překvapení, že nutně potřebujeme umět eskymáka, ale neumíme ani správně držet pádlo :-D

Následně nás varovali, že se to pravděpodobně za jedno odpoledne nenaučíme...

pátek 24. dubna 2015

Císař Spring Challenge 2015

Pátek, 17 hodin, rychlý odjezd z práce. Dostat sebe, batoh, obrovskou tašku a kolo úzkou uličkou chce trochu obratnosti, ale zvládám to bez úhony na zdraví i materiálu. U auta plácnu věci na zem, otevřu dveře a kufr, do kufru naložím šikovně tašku, aby se tam kolo pěkně vešlo, batoh dám na přední sedadlo, zavřu dveře spolujezdce, sundám přední kolo, opřu ho z boku auta, nacvičeným pohybem dávám kolo do kufru, zavírám kufr, nasedám a odjíždím. Píšu Oldovi, že jedu, a svištím si to nečekaně volnou Prahou. Přijíždím na Petřiny, otevřu kufr, abych vyndala kolo (Oldovo větší musí dospod) a dochází mi, co se stalo. Ne, přední kolo v tom kufru vážně není. Přemýšlím, jak budu v pátek večer shánět nějaké devětadvacítkové kolo a vytáčím kolegu Milana, který byl ještě v kanclu. Mám štěstí, ještě neodešel. Popisuju mu, co se mi povedlo, a světe div se, moje přední kolo stále leží na chodníku před kanclem. Padá mi velký kámen za srdce a doufám, že jsem si tím vybrala všechna zaváhání na tento víkend.
Ranní rozprava

neděle 1. března 2015

Krkonošská padesátka aneb který konec gumy je lepší?

Krkonošská 70 pro chlapy, 50 pro baby je závod pětičlenných týmů, neboli hlídek, (haha) :) Startuje se ze Špindlu výjezdem nahoru na Pláně,  pokračuje "po hřebeni" na Pražskou, kde to 50km trať točí zpět a 70km si dá ještě okruh kolem Černé hory. Závod jsem jela dvakrát, už to nějaký ten pátek bude (2007 a 2010), a v obou závodech jsem někoho tahala hned v prvním kopci. Zároveň z adventure závodů vím, jaké to je být celý závod na gumě. Takže cíl pro letošní závod je jasný. Nebýt na žádném z konců gumy!
Původně jsme chtěly složit ryze modrobílý tým, ale nepodařilo se, tak jsme složily aspoň tým lampionový! Před startem jako vždy debaty o tom, jaký kopec bude nejhorší, kde už bude vyhráno , kdo bude nejpomalejší a kdo zase na koni. Já jsem letos 50km najednou nejela, nejdelší trénink měl asi 2,5 hodiny a 36km, takže trochu obavy. Na druhou stranu vím, že něco vydržím.  Start je jako vždy poměrně brzy a v 8:21 se plny obav vydáváme vstříc prvnímu desetikilometrovému kopci. 
Na startu