Sama bych se nejraději kopla. Ale potom pohladila. Proč?
Protože už v Gruzii začal vznikat plán na červencový sváteční výlet do Dolomit. Silničky, feraty, běhání, sluníčko a italská káva. Celá posádka hlásí, že stoprocentně jede. Jenom já dělám cavyky, že nevím, že bych spíš měla jezdit někde na kole a že to záleží co pak, co potom a vůbec. Holky se chopí vymýšlení a co Janča, jede s námi? Janča ještě neví. Bože, s tou je radost plánovat. A najednou píše Janča, co kdybychom ještě použily červené krvinky z Kavkazu a daly Ortler? Počkej, takže Janča jede? A co s těmi Dolomity? No jo, moc se omlouvám, jela bych… Tak za to bych se kopla. Jenže na konci toho je ten pocit, který se dostavil, když jsme to dokázaly. Za to bych každou z nás pohladila. I leckoho dalšího, kdo by byl zrovna poblíž.
 |
| Trochu plno |
