neděle 3. ledna 2016

Beast of Ballyhoura 2015

Celé to vzniklo na jarním Císaři, když jsem se Vaňouse zeptala, jaký ARko letos plánuje a on druhý den přišel s tím, jestli s Oldou nechceme jet ME v Irsku. A bylo. Čtveřici doplnil Kutišák a mohli jsme začít trénovat... Pro mě hlavně pádlování, snažila jsem se chodit jednou týdně na dvě hodiny, ale poslední měsíc před závodem to nějak nevyšlo... Taky jsem si v červnu namohla úpon na noze a ve snaze to do závodu vyléčit jsem neběhala. Příprava před závodem tedy nebyla moc ideální, ale neuděláš nic...
Ubytování pro závodníky bylo na "kolejích" univerzity v Limericku, studentské byty poskytly ideální podmínky a prostor na balení krámů na 72hodinový závod. Organizace závodu není nijak složitá, týmy postupují od startu do cíle a jejich vybavení se přesouvá z depa do depa. Předstartovní balení je jako vždy hektické, zabalit kola, pádla, vesty a opěrky na záda, rozdělit jídlo do balíčků na jednotlivé etapy, zalepit mapy a hlavně vymyslet časový harmonogram pro optimistickou a pesimistickou variantu. Už od začátku je jasné, že nejde stihnout všechno a bude rozhodovat dobrá taktika, které kontroly vynechat... Kontroly jsou v podstatě dvojího druhu: za 1000 bodů, které jsou v podstatě povinné, protože bez nich nelze pomýšlet na dobré umístění a ostatní, cca od 30 do 200 bodů.


Startuje se 20km během, tempo není nijak rychlé, ale stejně mi to moc nejde, přeci jen výpadek je znát... Nejdřív dávám Kulišákovi batoh a po na posledních několik km jdu dokonce na gumu.. To nám to ale pěkně začíná... Po necelých dvou hodinách přibíháme ke kajakům, které musíme nechutným bahništěm dostat do vody. 








Po nějakých 7 km pádlování vysedáme v městečku Waterford na krátký městský orienťák. Rozběhnout úplně ztuhlé nohy je nadlidský úkol, ale pomalu se směrem dopředu pohybuju. Po nějaké půl hodině nasedáme zpět do kajaků a já blbec si neberu na sebe nic krom dlouhého trika, i když mi předtím byla trochu zima...

Pádlování mi vůbec nejde, jak bych trénovat vůbec nechodila... Ale Olda s Ondrou jsou kupodivu ještě pomalejší, tak to není až takový problém. Postupně začíná příliv a my začínáme pádlovat místo po proudu proti... Řeka se postupně rozšiřuje v záliv, zvedá se vítr a vlny. Triko mám úplně promočené a je mi zima, pádlováním se zahřát nedokážu. Když přijíždíme ke kontrole, klepu zubama a stěží dokážu něco udržet v ruce. Dáváme chvíli pauzu v infocentru a já trochu rozmrzám. Na další cestu se balím do alufolie, na to mokré triko a navrch goráčovku. Víc toho na sebe brát nechci, abych to neměla zbytečně mokré... Když nasedáme zpět do kajaků, pořadatel nás posílá do depa pro špatné počasí místo na kontrolu 5 a já jsem vlastně ráda, čím kratší bude tohle mokré peklo, tím líp.. Přejet záliv je výživné, každou chvíli mi jde vlna přes hlavu, v očích mám sůl a Váňa se oprávněně vzteká, že nepádluju... Vidíme, že některé týmy se připojují zleva, což znamená jediné, že po cestě na kontrolu 5 je někdo otočil do "bad weather" depa. Jak se tohle bude řešit z pohledu výsledků nám ale není jasné.






Asi 7km pěšky po silničkách do místa, kam jsme měli původně dojet na kajacích, uteče rychle a nás čeká cca 3km coastering. Ještě debatujeme, jestli potřebujeme neopren, ale pořadatelé nám říkají, že je povinný. Ještěže tak, moře je ledové, tady ho neohřívá žádná přitékající řeka. Je to docela zábavné, chvilku se plave, chvilku leze po skalách. Po nějaké hodince jsme zpět, přesouváme se pár set metrů do velkého depa s koly. Doplňujeme zásoby, vodu a já dávám pořádné jídlo. Zjišťujeme, že dva český týmy už musely vzdát, Zuzka má nějaký zánět v krku a Radku bolí kyčel...



Večer kolem 21. h vyrážíme na dlouhé kolo, cca 130 km. Původně plánovaný coastering je zrušený. Rozhodujeme se, že vynecháme vložený orienťák, ale za to objedeme všechny kontroly na kole. Na kole nám to docela jede, týmy, které potkáváme rychle předjíždíme. Jen Olda má první krizi v kopci k vysílači a jde na gumu. Uprostřed noci absolvujeme ještě vložené slanění a začínáme stoupat do sedla The Gap, které musíme přejet, abychom se dostali do dalšího depa. Po cestě do sedla netrefíme správnou cestu (stejně jako další týmy) a stoupáme vedlejším údolím. Pěšina je strmá, takže nezbývá než nést kola na zádech. Uvědomujeme si naši chybu a traverzujeme do správného místa. Dost mě to prudí, kluci mi utíkají a mám hlad. Ani dolů do depa to není žádná hitparáda, pěšina je úzká, místy kamenitá, místy bahnitá, takže kola spíš neseme. Konečně se dostáváme na asfalt a svištíme do depa, kde jsme kolem 6. ráno. V depu dáme asi hodinovou pauzu, pořádně se najíme a vyzbrojíme na padesátikilometrový trek. 
Most, ze kterého se slaňovalo
Trek vede na hřebeny Comeragh mountains a trvá nám nějakých 13 hodin, zhruba do 20. h večer. Kontroly na treku nejsou nijak záludné, i navigace, kterou tentokrát Váňa nechal na mně, není složitá. Naštěstí máme docela ucházející počasí, jen kolem poledne se přižene slejvák a zase rychle odejde. Oldovi to na konci už moc nejde, tak ho Kulišák bere na gumu. Terén je ale docela drsný, kopce, kameny, žádné cesty, občas pěšinka, takže běžet se v podstatě nedá. Díky měkkému podkladu dokonce ani nemám puchýře, což se bohužel změní na posledních 8 km po silnici, ty jsou dost za trest. Po cestě počítáme, jak jsme na tom s časem a rozhodneme se vynechat jeden dlouhý okruh kolo-kajak.






V depu dáváme hodinu spánku, pořádně se nadlábnem a v 10 večer chceme vyrazit na dlouhé kolo cca 80 km, z velké části po nezpevněných cestách. Jenže kola jsou zamčené zámkem a klíče odjely v bike-boxech do dalšího depa. Naštěstí je to jen tenký zámek a podaří se nám sehnat štípačky. 
Na kole se nám nedaří moc rozjet, je to do kopce a jsme nějací zatuhlí. Kontrola 39 se stává noční můrou, snažíme se ke kontrole projet ze tří stran, ale buď tam žádná cesta není, nebo končí na soukromém pozemku, kde nás seřve nějaký pán, že tam nemáme co dělat a musíme se vrátit, nakonec se dostaneme do míst, kde má kontrola být, ale nemůžeme ji najít. Je tma, asi dvě hodiny ráno a my jsme dost bezradní, jenže je to kontrola za 1000 bodů a ty už nikde jinde nenasbíráme. Váňa nakonec asi po pěti hodinách kontrolu nachází. Je sice na křížení potoku s cestou, jenže cesta nepokračuje ani na jednu stranu. Zpětně se pak dozvídáme, že kontrola byla zrušená, ale vlastně není jasné, jak se to bude řešit z pohledu výsledků... 

Olda má nějakou krizi, že nemůže a že to chce zabalit, moc tomu nerozumím, sice byl chvílema pomalejší, ale nic zásadního... Naštěstí jsme uprostřed ničeho a stejně není jiná možnost než pokračovat dál. Další postup je opět pekelný, náznaky cestičky tu sice jsou, ale jet se rozhodně nedá. Kola tlačíme do sedla a následně je vedeme dolů do údolí, je mlha, tma a moc toho nevidíme. Terén je brutální, obrovské kameny pokryté nějakými keříčky, takže člověk občas šlápne a propadne se o dva metry dolů i s kolem, které nese. Naštěstí jsme jen potlučení, žádná zranění. Konečně dál v údolí nacházíme něco jako cestu a částečně se nám daří jet. Z 80 km kola jsme za 8 hodin zdolali asi pětinu, což je čas, který jsme přibližně odhadovali na celou etapu. Na kontrole 40 se napojujeme na East Munster Way, která už je povětšinou docela sjízdná a místy i značená. Také se nám rozední a hned je veseleji. Rozhodujeme se, že tři kontroly po 200 bodech v Knockmeadow mountains vezmeme podle plánu. Bohužel z cesty se zase stává kozí stezka a já si po několikáté kladu otázku, proč nás pořadatel tahá na kole do míst, kde se jet rozhodně nedá. Zase vláčíme kola na zádech a dost mě to nebaví. V jednu odpoledne přijíždíme po 15 hodinách do depa a doufáme v nějakou otevřenou hospodu, kde bychom dali nějaký teplý dlabanec, bohužel ve vesnici je jen zavřený bar :( Těstoviny v depu jsou nějaké černě tečkované, asi plíseň, ale potřebuju něco pořádného do žaludku, tak je omývám vodou a dávám si je s pestem. 

Vyjíždíme na kole asi 6 km pod hory Galtymore, kde kola zanecháváme a vyrážíme na asi 25km treku a 6 km OB. Je odpoledne a svítí sluníčko. Svahy jsou dost prudké a my se pohybujeme docela pomalu. Olda jde na gumě, takže jsem nejpomalejší, ale nenechám se tím rozhodit a ťapu, co to dá. Z nejvyšší hory sestupujeme k orienťáku a zapomínáme hlídat čas, respektive máme pocit, že stíháme v pohodě. Orienťák je easy po cestách, ale jde nám to nějak pomalu. Dáváme power nap na 20 minut a když začínáme stoupat na předposlední kontrolu treku č. 56, zjišťujeme, že budeme mít asi problém to stihnout. Setmělo se a začalo pršet, Olda už je dost hotový a na gumě visí, ale musíme jít. Navigace je ve tmě a odrážejících se čelovkách od kapek deště docela obtížná, vidíme jen na pár metrů. Při pohledu na hodinky musíme rozhodnout, že poslední kontrolu treku za 1000 bodů vynecháme, protože jinak budeme mít problém stihnout limit. Bohužel nás nikoho nenapadlo kriticky zhodnotit naši rychlost, když jsme mířili na OB, který byl jen za 300 bodů. Tím bychom ušetřili asi 3 hodiny času a spoustu výškových metrů. Razíme kontrolu na vrcholku Knockeenaroung a při sestupu do depa máme problém najít nějakou schůdnou cestu, do údolí padají jen skály, a i když na jeho dně má být cesta, nemůžeme se tam dostat. Nakonec údolí obcházíme a padáme do něj až později, kde už cestu nacházíme. Mapuju já a jen doufám, že jsme ve správném údolí. Jsme promočení, zmrzlí a hladoví, člověk nemá moc chuť ani energii hrabat v batohu nějaké jídlo. Přeju si, abychom už byli v depu, kde je teplo, sucho a jídlo. Obrovsky se mi uleví, když cesta skutečně přichází do místa, kde jsme nechali kola. Teď už je to jen 6 km z kopce na kole.




Jenže Olda má dost, i když jsem navrhovala, že rovnou bez převlékání pojedeme na kole, kluci našli záchody, kde neprší, nefouká a je relativně teplo. Olda je na tom dost špatně, odmítá sednout na kolo, i když bychom za chvilku byli v depu. Převlékneme se do suchého, do Oldy dostaneme perník, ale další jídlo odmítá. Chvíli diskutujeme, co dál, ale Olda nechce sednout na kolo, a i když jsme přesvědčení, že jídlo a odpočinek v depu by nás znovu vrátil do hry, Váňa jako kapitán rozhoduje, že pro Oldu zavoláme odvoz, čímž pro nás závod končí... Ve chvíli, kdy do limitu závodu zbývá 8 hodin a nám chybí 36 km na kole po silnici a 12km treku.

Paradoxní je, že Oldu sice pořadatelé odvezli, ale my musíme dojet sami. V depu se trochu prospíme, ale do cíle nás nikdo nedoveze, takže opět sedáme na kolo a do dalšího depa jedeme na kolech. Poslední část bychom měli jít pěšky, což ale odmítáme a pořadatelé říkají, že žádné místo v autě nemají, takže opět sedáme na kola. V cíli jsme asi dvě minuty po limitu, což je nám dost jedno. Negativní pocity ze vzdaného závodu se mísí s únavou. Já jsem dost zklamaná, poslední dva AR závody jsme vzali a Turecko loni nám svou nepřipraveností zkazili pořadatelé. Takže je dost možné, že tohle bylo moje poslední ARko, protože ta únava mi to za to s takovými výsledky nestojí...

Žádné komentáře:

Okomentovat