pondělí 11. září 2017

Wenger Czech Adventure Race 2017

Původně jsem Czech Adventure Race jet moc nechtěla. Pak jsem si říkala, že to nechám náhodě, že někdo bude určitě hledat holku. A když se týden před závodem nikdo neozýval, tak už jsem si říkala, že budu mít problém vůbec někoho sehnat aspoň na mini.. Ale moje tušení bylo správné a 6 dní před závodem mi píše Karel Janata, že si Terka Hnátková zlomila ruku a že shání holku. Rychlý pohled na složení týmu (Filip Herbs a Tomáš Tesař) a i přes proklamovaný cíl závod dokončit tuším, že by se mohlo bojovat o slušný výsledek..



















VAROVÁNÍ: Článek je dlouhý, komu se ho nechce číst celý, může si přečíst vtipný Karlův report.
Schéma závodu nevypadá nijak hrozivě, treky nejsou nějak super dlouhé, napočítala jsem si to na 60 hodin, to by znamenalo jen dvě noci, paráda. Jenže ejhle, po příjezdu do centra se dozvídáme novou kilometráž, která je výrazně delší, na všech úsecích o 10-20%.. Rázem se odhadovaná doba závodu dostávám někam k 70 hodinám. Ajéje. Předstartovní přípravy nám jdou od ruky a už po desáté jdeme na kutě, luxus.
Předstartovní

3-2-1 start, začínáme prologem - krátkým orienťákem s volným pořadím kontrol asi na 30 minut (4km). Volíme stejné pořadí jako Klacky a Exit a celou dobu je z povzdálí stínujeme. Tady se závod nerozhoduje.
Vzhůru do závodu!
Depo máme vcelku rychlé a na kolo vyjíždíme první. V kopci na Kokořín se přes nás přežene finský Multisport, nenecháváme se nijak rozhodit a jedeme si svoje svižné tempo. Na první kontrole na Čertových hlavách se nás sjíždí asi 5 týmů. Pokračujeme přes Sedm chlebů s menším zaváháním na zříceninu Helfenburk. Tempo je docela vysoké, takže jdu radši na gumu, abych se neuvařila hned na začátku. Kontroly jsou opravdu vypečené, všechny na vrcholcích kopců. Vzpomínám na Six Numbers s Kinynkou, kdy byly kontroly na stejných místech, třeba na Starém Bernštejnu. Nevyvarujeme se jedné špatné volby postupu a přidáváme si kopec navíc (+cca 10min), takže nás Klacky sjíždí na nějakých pět minut a jsme na třetím nebo čtvrtém místě. Je vedro, dvakrát dobíráme vodu u lidí. Celkem jsem za prvních 7 hodin závodu vypila 6 litrů vody a nebyla ani jednou čůrat. Do kopce mi není moc dobře, motá se mi hlava, ještěže kolo, které tlačíme, má Karel pořád na gumě :) Do depa berem dobrou volbu a malinko se dotáhneme na čelo. Kolo 115km 7 hodin 2000 m převýšení.
Depo máme super rychlé a na trek vybíháme je pár minut po Slovincích, se kterými se záhy potkáváme. Kontrola 12 v kaňonu je obzvlášť vypečená, tohle může vymyslet jen Váňa. Skalní schody uprostřed úzkého kaňonu se dají vylézt jen díky vzpříčeným větvím a s pomocí celého týmu. Než padne tma, dobíráme vodu u nedůvěřivého chlapíka v Brusném. Se Slovinci se pořád míjíme, máme o malinko pomalejší tempo, ale preciznější mapu. Cukneme jim díky vypečené volbě na stejnou kontrolu, jako byla loni na Honu na lišku (Váňo, díky). Kluci nechápu, jak můžu tak precizně mapovat na mapě, kde jsou jen vrstevnice a cesty a já se červenám :). Na 18 je docela těžký odběh z náhorní plošiny z pole, kde není vidět okolní terén, ale vznikající chybu koriguju naštěstí brzo, a když kontrola vyskočí tam, kde ji čekám, spadne mi kámen ze srdce. Ve stejném místě pak potkáváme tápající Slovince, no jen si poraďte. Na Zkamenělém hradu máme menší krizi, Tom je unavený, dochází nám voda. Tempo se začíná dost volnit. V Konrádově dobíráme vodu ve skvělém prameni a říkáme si, jak to asi zvládají s vodou ostatní týmy. Slovinci se nás už na Housce ptali, jak se řekne česky voda. Bohužel na kontolu na skalním hradu Nedamy bereme hoodně špatnou volbu a ztrácíme aspoň 15 minut a Slovinci jsou tam hnedle s námi. Celou dobu nás po troškách stahují Klacky, ale tady dělají úplně stejnou chybu (stejná orienťácká škola), takže pořád zůstávají nějakou půl hodinu za námi. Celkem 45 km a 1400 m převýšení nám trvalo 8h 45min a zvládli jsme to bez puchýřů, skvělý!
Jsou 3 ráno a nám se ani nechce moc spát, tak jen přebalíme batohy a sedáme opět na kola. První volba byla správná, ze Střezivojic po neznačené cestě po hřebeni  se jede skvěle. Ale na druhou kontrolu se snažíme tečkovanou žlutou objet po lepší neznačené cestě, ale odbočujeme do špatného údolí. Cesta končí ve skalním amfiteátru a nezbývá než vytáhnout kola mezi skálama a doufat, že to nahoru bude průchozí. Máme docela štěstí a nahoře se dostáváme na louku, podél které vede cesta až na silničku nad kontrolou. Takže nás to mohlo stát do 15 minut, taky to mohlo být mnohem horší. Další kontrola na Čapské palici, tam jsme byly s Kinynkou na výletě. Od kontroly obávaná tečkovaná zelená je vážně pěkný singletrack, úplné pošušňání! Tom má trochu spací krizi, takže zahajujeme debaty o vztazích a ženskejch. Na přetřes taky přichází robot Mates, ten musí chudák škytat. Taky už se rozednělo, takže krize je zahnána. Ve vracečce u hradu Ronov potkáváme první Finy, kteří jsou asi třičtvrtě hodiny před námi. Proklínám toho, kdo vymyslel dát kontrolu na vršek. Za sebou ve vracečce ale nikoho nepotkáváme, to znamená, že tým za námi je víc než 50 minut. Přes Pruský kámen jedeme na Lysou skálu, která se zlověstně tyčí přímo proti nám. Jak já miluju horolezectví v spdčkách! Do depa přijíždíme o půl desáté, 76km s 1500 m převýšením nám trvalo 6:15 h.

V depu si dáváme docela na čas, spucuju celé Adventure menu, přemýšlíme co za oblečení. Celou noc jsme jeli v krátkých, ale pořadatelé říkají, že se to má kazit a pršet. Ale přeci se budeme pořád hýbat, to se zahřejeme. A navíc se s tím budeme tahat celý den. Než se vrátíme zpět do depa, počítáme přesně 24 hodin. Nakonec beru jen dlouhé thermo a goráčovku, to přece musí stačit! Nohy to přežijou v kraťasech. [Osudová chyba č. 1] Vyjíždíme na Ploučnici, je to horší než v nejhorších snech. Řeka je zarostlá, každou chvíli se nedá pádlovat, protože projíždíme nějakým křákem. Nebo podplouváme spadané klády. Nebo přetahujeme klády, které leží ve vodě. Nebo loď podplouvá klády a my je přelézáme. Tohle jako jezdí normální lidé jako vodu?! Odhadovanou rychlost 7 km/h rychle přehodnocujeme, budeme rádi za 5km/h. To se nám to pěkně natahuje. Ale na druhou stranu, aspoň se tolik nepádluje a díky odpočinkům vydržím pádlovat celou dobu. Najednou slyším podezřelý zvuk zvracení, otáčím se na Karla a vidím, jak hází do vody druhou kosu. Sakra, to není dobrý. Naštěstí to bylo asi způsobené kombinací jídla, které splácal v depu a žaludek se toho jen potřeboval zbavit. Karlova největší starost je, aby se mě z toho neudělalo taky blbě :-D 

Domněnka, že goráčové boty udržím v lodi suché je dost vedle. [Osudová chyba č. 2]. Do lodi si cákáme dost pádlem a taky začínají přeháňky. Kromě toho nabereme dost vody, když v České Lípě skočíme menší jezík. Máme velké štěstí, že to jedeme za dne a začínáme tušit, že pro týmy, které pojedou řeku v noci, to může být osudné. 35km na řece nám nakonec zabralo přesně 7 hodin, takže v 17 hodin taháme lodě k bufáči. Teplý vývar nám opravdu bodne, mňam. V přebalování už jsme línější, přeci jen už jsme víc než 30 hodin na trati. 


Takhle to asi nemá vypadat :-D
Brusle bereme do rukou a vyrážíme pěšky na začátek cyklostezky do Lípy (5km 1h). Jó tady jsme trénovali na jednom z LOBáckých soustředění. Na Panskou skálu je to pěknej kopec, asfalt je mokrý, ale s hůlkama se jede docela dobře. V druhé půlce se přižene bouřka a rázem jsme úplně durch. Po 17 km a hodině a půl přijíždíme do hospody, kterou obsadili pořadatelé. Odevzdáváme brusle a oblékáme vše, co máme (moc toho nemáme). Počasí se nemá moc lepšit, tak není na co čekat. Vzájemně se motivujeme, že všechny týmy jsou na tom stejně a je potřeba pořád zůstat v pohybu. Padá tma a nás čeká druhá noc. Vyhlídky na spánek jsou spíš špatné. Finové prý zkusí spát někde v jeskyni. Také se dozvídáme, že Kompaři místo meandrování postavili kánoe na brusle a táhli je po silnici, čímž se dotáhli asi 40 minut za nás a ušetřili nějaké tři hodiny.
Odhodlání před dlouhým nočním deštivým trekem
Únava si vybírá svou daň a na první kontrolu treku vyrobím hned dvě chybky. Sice nás to stálo kolem 10 minut, ale jsem na sebe naštvaná. Kluci mě uklidňují, že s Terkou by byli ještě na Ploučnici.. Na první kontrole nám Váňa říká, že Finové spali u někoho doma a jsou půl hodky před námi. Lucky bastards! 
Kontrola na Panské skále
 
Trek nám moc neubíhá, rozběhnout se už moc nejde. Ve skalním městě u Sloupu využívám toho, že jsme tam byli letos na výletě po Císaři. Postup na Ortel je zrádný, na padesátce je prd vidět a cesty pod Šišákem úplně nesedí. Jdu dost na tušáka, kluci se do mapy nechtěj ani podívat. Teď je to všechno na mě. Hlavně hlídat směr a vrstevnice. Pokud jsou moje odhady správné, měli bychom narazit na žlutou. Prosím, ať tam je žlutá! Je! Jsme spaseni, jupí! Fiňáky potkáváme, když sbíhají z Ortelu, vypadají o hodně čerstvěji než my! Z Ortelu ještě trošku zariskuju, když to fikáme po louce napřímo, ale musíme se trefit mezi dvě kolmé silnice, to přeci zvládneme. Kontroly v jeskyních v Tichém údolí jsou docela zábavné. Na kontrolu 48 nejdřív vyrážíme napřímo, ale po chvíli se zbaběle otáčíme a volíme radši obíhačku. V mapě je prd vidět a v terénu taky. Přichází na mě únava. Snažím se na chvíli zavřít oči, když razíme kontrolu, ale moc to nepomáhá. Kluci už jsou taky dost mimo. Na chvíli pomůže hlasitý zpěv. Naštěstí jsme se dostali ze skal do navigačně jednoduchého terénu, jdeme hodně po silnicích. Taky přestalo pršet a my jsme trochu uschli. Hledáme nějaký přístřešek, kde bychom dali power nap. Nakonec poslouží zastávka v Kamenici u Zákup. Balíme se do NRC folií a dáváme 20 minut. Po spánku jsme trochu zmrzlí a přešlí, ale celkově nám to pomohlo. Začíná se taky rozednívat. Do depa se ploužíme přes pole a začíná zas pršet. 42 km nočního treku s 1000m převýšení jsme šli přes 11 hodin. 
Průrva Ploučnice
 


















Doufám, že v depu mají rozdělaný oheň, abychom se trochu ohřáli a usušili. Já bláhová. Celé depo je jeden stůl s lavicema pod stříškou. Je kosa a nás čeká "kaňoning" průrvou Ploučnice. Sakra proč já tohle dělám. Svlékáme se do spodního prádla, jen Filip jde nahý, protože nemá nic suchého na převlečení. Piští u toho jak slečinka a stydí se před Terkou Hnátkovou, která to všechno fotí. Největší problém má s tím, že vypadá jak holčička v té zimě :) Všichni se bavíme a docela se probíráme z letargie. Aby to bylo správně nechutné, proplave kolem nás nafouklá mrtvá krysa a v zátočině plave mrtvý králík. Není nad ranní koupel. Rychle vybíháme z vody a na dešti se sušíme úplně mokrým ručníkem a ani nám to nepřijde bizarní. Varhánkovaté nohy už pěkně bolí, nacpat je do úplně promočených bruslí je očistec.
 


















Vyrážíme na bruslích do Osečné, jen tu pěší vsuvku na Děvín si pořadatelé mohli odpustit. Potkáváme Fiňáky, jsou nějaké dvě hodiny před námi. Po cestě zpět zastavujeme ve Stráži v obchodě a dokupujeme pití. Posledních 15 hodin jsme vydrželi s jedním camelbagem. Potkáváme taky Slovince, budou tak hodinu a půl za námi a Kompary, nějaké tři hodiny zpět. Brusle 27 km 3 hodiny.

Úplně promáchané nohy cpeme zase do botasek a vyrážíme na Ralsko. Nohy se nám pletou, kameny od nohama se staví do cesty. S Filipem dáváme ibáč. Každý krok je jako když se do nohy zapíchne 20 hřebíků. Na Ralsku leje a fičí, promrzáme na kost. Co nejrychleji se snažíme dostat dolů. Snažíme se zahřát během, ale chodidla protestují. Alej do Mimoně je nekonečná. Přemýšlím, jak dojdu zbývajících 10 km do depa. V Mimoni na náměstí obsadíme pekárnu. Dávám čaj a kluci sladké pečivo. Já ani nemám chuť k jídlu. Obsluha na nás kouká jak na blázny. Pod goráčovku, ze které crčí voda se snažím obléct NRCčko. Kupodivu jsou prodavači profesionální a nemají ani žádné poznámky:-D Poslední kus do depa se strašlivě vlečeme, pajdáme jak postižený a vůbec to neutíká. Naštěstí i tohle peklo jednou končí - u krbu a guláše v depu. (17km 5 hodin!)
Asi největší úleva v závodě, po 31 hodinách zpět v depu!
Chvilku po nás přichází do depa Slovinci. Pro nás je ale nejdůležitější dát se zase do provozuschopného stavu. Suším a promazávám nohy, oblékám na sebe všechno suché, co mám a NRCčko k tomu. Naštěstí by mělo každou chvíli přestat úplně pršet. Na kolo vyjíždíme chvilku před našimi soupeři. Myslím, že nejedeme nijak pomalu, na to, že jsme 55 hodin v závodě. Ale Slovinci jsou mnohem rychlejší, na první kontrolu na Stohánku vyběhnou jak laňky a my se pajdáme se zničenými chodidly. Nemá smysl je snažit držet, musíme si jet vlastní tempo. Po cestě na dvojku Tom píchne a i když je výměna rychlá, stačíme prochladnout. Postupy vedou po silničkách a cyklostezkách zubří oborou a na mě zase padá spánek. Naštěstí mám s sebou Brutuse, který mě na další tři hoďky probere. Kontrola na Malé Bukové je trochu zrádná, cesta vede jen kolem kopce a ne nahoru, trochu času nás to stojí, ale nic velkého. V pískovém sjezdu dolů má Filip problémy, kolo si dělá, co chce, a on na sto metrech skončí pětkrát na zemi. Přijde mi to trochu jako groteska a jen těžko potlačuju smích. Další kontrola je lahůdková na Malém Bezdězu. Jedem kolem fesťáku České hrady a nálada je dobrá. Slovince potkáme ve vracečce, skoro hodinu před námi. To už je asi bez šance. Nahoru se snažím vyjet co nejvýš a kluci zírají, kde se to ve mě bere. Stoupáme pěšky a vrchol a najednou tma. Sakra! Došla mi baterka v čelovce a náhradní bludička skoro nesvítí. Naštěstí kluci mi půjčují jejich čelovku a sami si berou menší. Já kráva pitomá, tohle jsem si měla pohlídat! Poslední kontrola na Vrátenské hoře je přísná a my zjišťujeme, že abychom stihli limit v 1 ráno, budeme muset máknout. Limit je důležitý, abychom mohli  ještě vyrazit na všechny kontroly, čímž bychom si zajistili třetí místo, protože žádný tým po nás už to stihnout nemůže a bude muset jít zkrácenou variantu. Do kopce to Filip hecuje a já hudruju, protože poslední, co se mi chce, je jet hranu. Tak si aspoň beru gumu :) Do cíle jedem časovku,  přijíždíme 10 minut před jednou a zjišťujeme, že jsme se hnali zbytečně, protože pořadatelé některé kontroly zrušili pro všechny a limit vyrazit na ty stejné, co půjdeme my posunuli až do 7 ráno. (74 km, 1200 m, 7 hodin)
V depu využíváme luxusu chatky a jdeme na hodinu spát. Slovinci akorát vyráží na Bols, to je nereálné je stíhat. Probuzení je kruté, dlouho nám trvá než se sebereme. Aspoň promazané a vysušené nohy relativně zregenerovaly a navíc tu mám suché široké boty. Navlíkáme se do sedáků a vyrážíme na Bols kros. Jumarování a slanění zvládáme bez problémů a pokračujem vytyčeným koridorem. Nahoru a dolů, pořád dokola. Ze začátku je to zábavné, pak už vůbec. Párkrát se leze po laně, občas po nějaké skalce. Je to nekonečné. Po dvou hodinách konečně konec! Na 2,2 km jsme nastoupali 300 výškových metrů. Opravdu výborná zábava po 65 hodinách závodu...

V pět ráno konečně vyrážíme na poslední trek, akorát když Kompaři míří na Bols. První půlka je dobrá, roviny jsme schopní alespoň poklusávat. Trochu hledáme hned první kontrolu na starém kokořínském hrádku. Hodně dobrá je jeskyně Klemperka, ukrytá ve skalním masivu, kam se leze po dřevěném žebříku. Krize přichází po cestě z Pokliček na poslední kontrolu. Je to hrozně do kopce, vůbec už nemáme energii, bolí nás nohy. Navíc na našem postupu vrchem se nám do cesty postavilo kukuřičné pole. Obcházíme ho a hrozně se vlečeme. Potom ještě nemůžeme slézt ke kontrole, údolí je hodně skalnaté. Do cíle už to je jen trápení, nic nás nehoní, limit stíháme, soupeři jsou daleko. Na posledních 100 metrech se ještě donutíme běžet a pak už jen úleva a radost, že to je za námi :) (21km 6,5 hodiny)
Radost v cíli!
Celkem jsme na trati strávili 73 hodin a 49 minut a zdolali 480 km, z toho 136 km a 35 hodin pěšky, 265 km a 20 hodin na kole, 35 km a 7 hodin na kánoi a 44 km a 4,5 hodiny na bruslích, 1,5 hodiny spánku a 6 hodin v depech. Poučení pro příště: do lodi boty, ve kterých už se neabsolvuje žádný dlouhý trek; lepší management baterek do čelovky, aby nehrozilo, že na kole zhasne; nepodcenit oblečení a předpověď počasí! Naše trasa na mapách google.
I na výskok zbylo!
Kluci díky za super závod, byla to s vámi sranda a hrozná pohoda! Mapování během celého závodu jsem si užila a vyzkoušela jsem si, že to jde zvládnout! Na to, jak těžké podmínky byly, tak jsme všechny krize ustáli se ctí!

Účastnici zájezdu ;)
PS za fotky děkujeme pořadatelům AR a jejich fotografům!



Žádné komentáře:

Okomentovat