Ještě pár takových zážitků a začnu mít podezření, že to žoviální pořekadlo o tom, jak neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečení lidé, vymyslel ten samý podvodník, který praví, že s poctivostí nejdál dojdeš, že kdo šetří má za tři a že lež má krátké nohy. Předpověď počasí na letošním Krkonošském survivalu jsme znaly, podmínky jsme nepodcenily, oblečení jsme měly pomalu na kufr střední velikosti a hele, stejně byla zima.
 |
| a po ... |
 |
| Před |
Do centra závodu na chatě Kara jsme dorazily s ukázněným předstihem. Hned jsme si vzaly mapy a vytáhly barvičky a lepenku začaly jsme si malovat a vystřihovat. Plánování bylo klasicky veselé u nás i u okolních týmů. Všichni jsme se smáli, kde se ztratíme, kde utopíme, kde zahyneme a kam nás nikdo nedostane, handlujeme, kdo delší dobu nestál na běžkách, kdo už vůbec neběhá, kdo je tlustý, kdo nemocný a kdo je starý, z čehož už se nevyběhá, ani nezhubne. Mezi řádky té veliké legrace si ale uvědomujeme, že taková sranda to nebude, protože to bude zatracené dlouhé. Já jsem do plánování moc nemluvila a jen jsem mohutně přikyvovala. Nikdo neumí tak dobře přikyvovat při mapování jako já. Navzdory časové rezervě byly minuty do odjezdu čím dál tím kratší. Martina přišla z porady kapitánů s pytlem na běžkařské boty, s informací, že mapa na prolog je upravená a že autobus jede za 15 minut. Při cestě na autobus se všem rozjížděly nohy na ledu a my jsme si mnuly ruce, protože jsme měly nachystané nesmeky. A taky protože nás ruce děsně zábly. Zabraly jsme poslední místa v jednom ze tří autobusů, menší štěstí měl Obuch, který nám seděl u nohou na zemi. Za jízdy jsme ještě namazaly nohy vazelínou, oblékly návleky, nesmeky, Obuch načal arašídy a mohla by začít skvělá párty, kdybychom nedojeli na start. Hned po zastavení všichni poslušně vystoupili a nastala zajímavá situace, kdy na sebe všichni v rozpacích hleděli a čekali, kdo jako první řekne apríl. Jenže je březen, ledový vítr v poryvech zvedal zmrzlý sníh a start byl za půl hodiny. Řidič lidumil nás ještě na čtvrthodinu pustil do autobusu, kde pokračovala volná zábava. Potom už byl ale opravdu čas, přesunuli jsme se na hrad Pecka a v bráně jsme dostali mapu prologu se čtyřmi kontrolami v okolí hradu. Do startu zbývalo několik minut a přišla moje silná disciplína – přikyvování nad mapou. Simča prohlásila, že je zrcadlově otočená. Trvalo to asi 11 vteřin. Některým týmům to trvalo třeba hodinu a některé na to možná dodnes nepřišly. V okně hradu se objevila bílá paní s velkým košem na prádlo plným očíslovaných pingpongových míčků, které vyhodila na zem a tím byl závod odstartován. Hledaly jsme tedy míček s číslem devět a já ho moc chtěla najít, ale našla ho Simča, sakra, to přece nemá nic společného s mapováním tohleto…
A potom jsme sbíraly kontroly. Jak je možné běžet na zrcadlové mapě netuším, ale bez jakéhokoliv zaváhání jsme posbíraly všechny 4 kontroly a vrátily se do hradu, kde jsme přítomné organizátory i nás trochu zaskočily tím, že jsme byly úplně první tým, který zhruba po hodině a čtvrt prolog dokončil. Víc než pomíjivá sláva nás ale potěšila várnice s čajem. Rychle jsme vzaly batohy a vyběhly do samotného závodu.
 |
| Po prologu vyrážíme do závodu |
Střídavě nám zamrzaly a rozmrzaly camelbagy, snažily jsme se pít, ale ledová voda byla spíš za trest. A tak jsme se těšily, že na stanovišti s břemenem, kam jsme se právě blížily, by mohl být zase čaj. Navzdory očekávání jsme disciplínu uprostřed pole chvíli nemohly najít a když jsme ji našly, tak se rozplynuly všechny naděje na závětří a teplý čaj. V překrásně krajině Podkrkonoší se nachází místo zastavěné betonem, zarostlé píchavým křáčím a pokryté zamrzlou močůvkou. Vítr se odráží od betonových stěn a je snad ještě studenější. Tak tam na tom místě jsme si musely obléci sedáky a pomocí smycí na čas přenést těžkou kládu kolem vyznačené trasy. Tupýma rukama jsme oblékly sedáky a mezitím dorazily další dva týmy, Fénix multisport atd. a BlackHILL-Suunto-Prestige-nebo co. S břemenem jsme vyrazily jako první a celkem bez problémů jsme oběhly trasu. Snad jsme se i trochu zahřály, takže jsme jen rychle sbalily povinnou výbavu a běžely dál. Očekávaly jsme, že se přes nás oba dva týmy chvíli přeženou, ale jeden tým se vracel ještě pro devítku a chlapi si dávali načas. Předběhnout nás jim trvalo tak dlouho, že Simča raději předstírala pád i s decentním krvácením, aby jim to nebylo trapné. Ještě dlouho jsme je viděly před sebou a když nám z dohledu zmizely jejich čelovky, už jsme jen úpěnlivě čekaly na rozednění. Už dávno jsme měly oblečené goráčové i péřové bundy. Těsně před svítáním jsme procházely Černým Dolem. Byla zima, hlad a žízeň. Štrachat v batohu a hledat jídlo ale nebylo dost dobře možné, a tak jsme zbystřily, když jsme viděly, že na náměstí je hotel, že se v něm svítí a že v něm dokonce někdo je. Na dveřích nebyl zvonek, ale klepadlo, což je věc, kterou asi neumíme používat nebo bylo rozbité. Účinnější se ukázalo klepání na okno a šmrdlání ručičkama prosím, prosím. Paní za oknem byla určitě matka a určitě dobrá matka, protože ji toto gesto obměkčilo a přišla nám odemknout. Nabídla nám útulnou předsíň, kde jsme si mohly dát svačinu, napít se a chvíli si odfrknout. Pomohlo to, ale za chvíli se vlečeme jako předtím, mlčky, ve vánici, v myšlenkách. Cesta skrz Dolní Dvůr byla dokonce tak únavná, že jsme musely vytáhnout tak silnou zbraň, jako jsou drby a chlapi. Do té doby jsme se snažily držet témat jako je politika, umění, historie a dobročinnost, ale vzhledem k tomu, že jsme převážně mlčely, tak muselo dojít k úpadku. A rázem si skáčeme do řeči a cesta utíká mnohem lépe. Jenže ani drby nepřepraly únavu, ale nás potkalo štěstí číslo dvě. Liberecká bouda. Další zavřená hospoda, kam nás tentokrát nejen pustily, ale kde nám dokonce udělali čaj a kafe a ohřáli polévku od včerejška. A jako bonus jsme se mohly vytahovat před hosty, že jdeme z Pecky a že půjdeme ještě celý den a s mávnutím ruky tvrdit, že to je přece úplně běžný způsob, jak trávit sněhové bouře na horách. Plny teplého jídla, pití a pýchy jsme se vydaly dál. Stálo nás to sice dobrou půlhodinu, ale myslím si, že se nám minimálně vrátila v podobě nové energie. Přesto už bylo jasné, že budeme stíhat jen ty nejméně smělé plány. Kontrolu po kontrole pokračujeme až k Bejkárně. Stejná bejkárna, jako byla loni, a ještě méně vody. To bylo optimistické. Moc se nerozmýšlíme a brodíme řeku. Mála vsuvka - to mi doteď není moc jasné, jak funguje. Jak je možné, že člověk mrzne i suchý a oblečený, ale to, že se zmáchá do půli stehen nemá na vnímání teploty žádný vliv? Opravdu mi nebylo ani o trochu větší zima než za sucha. Ani loni, ani předloni, kdy jsme skoro plavali. Nereklamuji to, jen se divím.
Přestože výstup po „feratě“ byl na čas a na body, tak jsem se vlekla jako smrad. Holky mi zmizely v kopci a já jsem měla pocit, že jsem se chodit naučila předevčírem. Plete se mi hůlka, lano, nohy, smyce a měla jsem chuť tam všechno zmíněné zahodit ze srázu. Spíš jsem ale podvědomě brzdila, stejně marně, jako krysařík na dlaždičkách. Nezadržitelně se totiž blížila disciplína běžky. Obecně jsem mizerný běžkař, ale co s mým výkonem udělá 15 hodin na nohách je skutečně tragické. Chvíli jsme se klouzaly a Simča mi nabídla, že mi vezme něco z batohu. Přikývla jsem, jak mám ve zvyku, a naložila jsem ji jako mezka. Na Rovinkách jsme se rozhodly, že zkusíme stihnout ještě poslední disciplínu, ale po smrtícím sjezdu ledovým korytem s kameny, po tom, co si MB chytila největšího zajíce celého výletu a narazila si kostrč až k slzám bylo jasné, že to nestihneme. A vyškrábaly jsme se zpět na tratě. Ke slovu přišly i tulení pásy, sjezd volným terénem mezi stromy, běžkování jedna báseň. Došlo nám, že každý postup trval zhruba dvakrát delší dobu, než jsme očekávaly, a tak to otráveně namíříme co nejkratší cestou s lyžemi na batohu. Stoupání na Rezek bylo nekonečné, sníh se bořil, šla jsem první a potom proti nám šel pán se psem, za nimi jen samotný pes a za ním dokonce poník a potom jsem zjistila, že trochu pospávám. Když jsme se konečně vydrápaly na horizont, bylo jasné, že to stihneme do cíle i kdybychom šly pozadu, ale taky že to nebude zadarmo. Vítr se rozfoukal tak, že bral slova z úst a poprvé úplně kašlu na to, že bych měla posílat SMS. Jen co nejrychleji na Karu. Po chvíli jsme mohly nandat běžky a po loukách to byla docela úleva. Ovšem jen do té chvíle, než jsme vjely na vyfoukané louky nad Karou. Na nich byl jen led a nebo hlína. Foukalo do zad tak, že stačilo rozpřáhnout ruce a nechat se vézt, což holky praktikovaly. Já jsem se ocitla v grotesce, kdy chvíli nekontrolovatelně jedu po ledu a za okamžik ležím na hlíně. Párkrát to bylo vtipné, ale asi po osmé jsem se už nesmála ani já, ani Charlie, ani diváci, a tak jsem sundala lyže a utíkala jsem. Nebylo to o moc pomalejší a bylo to mnohem méně bolestivé. Bylo zhruba čtvrt na šest, když jsme stanuly před chatou. Nejvyšší čas, vítr stále nabíral a síle a horní vrstvu obličeje a konečky prstů už jsme skoro obětovaly. Ale my jsme v cíli! Nakonec to dopadlo dobře. S rukama, s nohama, i obličej se vrátil do původní podoby (těžko říct, jestli je zrovna tohle happy end) a výsledky nám přisoudily první místo. Nálada byla velmi příjemná a bylo si věru o čem povídat. A paměť je tak krátkozraká, že stačila jedna noc, abychom se shodly, že to vlastně bylo skvělé a že za rok zase.
 |
| Vyhlášení |
Žádné komentáře:
Okomentovat