 |
| CZ AR team Berghaus/Nutrend/Merida: Petr Bloudek, Simona Karochová, Tomáš Vaněk, Jiří Lorenz |
Letos se jednalo už o 11. ročník a centrum závodu bylo jako vždy u jezera ve městě Velenje, kde byla parádní koupačka. Klidně bych se tam místo závodu vydržela dva dny rekreovat :)
Den před závodem jsme dostali 10 map o rozměru A3 v měřítku 1 : 50 000 a začali jsme plánovat postupy a vymýšlet případné zkratky. Tým musel absolvovat kontroly v daném pořadí, ale mohl libovolné vynechat, a povinnými kontrolami bylo potřeba projít v daném časovém okně, jinak se nepočítaly body za celou předchozí sekci. Ražení a časomíra bylo pomocí Spotidentu. Také bylo potřeba celou trasu naklikat do počítače a nahrát do GPS, která byla (poměrně neobvykle) povolená po celou dobu závodu. Oběd byl společný pro všechny týmy v hotelu a následovalo zahájení závodu s výkladem trati. Na můj vkus příliš zdlouhavé a skoro žádné informace, které bychom nevěděli již předtím. Zbývalo mapy zalepit a správně rozdělit vybavení, jídlo a náhradní oblečení do tašek, které se posílaly do dep.
Start závodu je v Novom Mestě na náměstí v 10 ráno, sluníčko pálí ostošest a počasí slibuje uvařené závodníky. Začíná se orienťákem, který běží vždy dva z týmu. Já s Jirkou se s batohy vydáváme na kontrolu 1/3/49, která je zároveň plaveckým a kajakovým depem. Kluci za chvíli přibíhají, bereme ploutve a malý loďáček na boty a běžíme asi 1,5km podél řeky. Ještě na poslední chvíli se rozhoduju, že loďáku nevěřím a beru staré tenisky do kajaku místo bot, ve kterých chci jít trek. Dobíháme ke kontrole, přezouváme se, já cvakám loďák k podprsence a vrhám se do vody. Je docela studená, nejdřív nevydržím mít hlavu ve vodě, ale postupně si zvykám. Při plavání předjíždíme docela dost lidí a já v duchu děkuji instuktorce plavání z Radlic, která mě naučila plavat kraula bez větší námahy dlouhou dobu.
Ukazuje se, že vzít si staré boty byl dobrý nápad, protože do loďáku samozřejmě nateklo. Zase se přezouváme, mokré oblečení příjemně chladí a vyrážíme na asi 7 km běh k začátku bruslí. Většina cesty je po asfaltu a sluníčko do nás pere. Nápad vzít si kšiltovku, (kterou normálně nesnáším, ale trochu mě taky v úterý na tréninku nahlodala Bára když vyprávěla, jak se smála Amíkům a pak pochopila ;) ), mě zachraňuje od úpalu. Kolem se pohybuje spousta týmů a vůbec nejsou pomalí. Na bruslích nám to pěkně sviští, předjíždíme spousta týmů, škoda, že mají jen 7 km.
Po bruslích vyrážíme na trek, je 12:30, pokud bychom chtěli vzít všechny kontroly, musíme ujít/uběhnout 65km a do depa dorazit mezi 20. hodinou a půlnocí. S batohem jsem dost pomalá, naštěstí mi Jirka nabízí, že mi ho celý vezme, a já můžu relativně normálně běžet. První krizi, kdy mě při seběhu nechtějí poslouchat nohy, zaháním magnésiem. Vynecháváme jednu 3 bodovou kontrolu na kopci (stejně jako většina týmů) a ťapeme dál. Často potkáváme dánský tým, ta jejich holka je neuvěřitelná, pořád lehce běží, když už všichni okolo tahají nohy za sebou. Společně s Dánama zastavujeme u krásné roubenky, kde můžeme dobrat vodu. Zároveň nám paní domu dává vychlazený proužek melounu! Nejlepší, co jsem kdy měla! :) Kolem 17 h přichází moje druhá krize, kluci mi utíkají, magnézium nepomáhá. Zachraňuje mě to, že kluci minou kontrolu, ale já si jí všimnu, a než se vrátí, můžu si na chvíli lehnout a odpočinout. Dávám Brutuse, který mě docela postaví na nohy. Další kontrolu kazíme, je to tam nějaké čudné, cesty v mapě vedou ve skutečnosti úplně jinde. Možná moc se spoléháme na GPS, prodíráme se docela nepěkným bordelem, několikrát podle GPS křížíme cestu, ale v reálu žádná neexistuje, a ztrácíme asi půl hodiny. Na další kontrole řešíme dilema, jestli vzít 2x2body s tím, že je to ještě asi 20km, 4 hodiny do limitu, brzy se setmí, a pokud bychom přišli pozdě ztratíme všechny body. Nakonec volíme únik po silnici až do depa a šetříme tak asi hodinu času. Trek měl celkem 55 km a trval nám asi 9,5 hodiny.
V depu jsme naštěstí docela dlouho, dávám si připravené těstoviny s pestem, zapíjím to nutridrinkem, dobíráme vodu a přesedláváme na kolo. Nohy jsou na kole úplně jako nové, nechápu to :) Výrazně se tím zvyšují moje šance na přežití. Akorát ten jahodovej nutridrink se mi furt vrací. Rozhodujeme, že pojedeme na GPS orienťák a případně zkrátíme druhý pytel. Nakonec na kopec s GPS orienťákem jely jen dva týmy - my a spřátelení Salomoni. V noci je docela zima, po třicítkách ve dne je asi 13 stupňů, jediný Jirka si chytře vzal něco na sebe.
Noc zvládáme docela dobře, žádné problémy, do kopců mi kluci pomáhají tažením, za co jim patří veliké díky :) Rozední se nám akorát na dlouhatánský sjezd k jeskyni. Jeskyně je pěkná, zjišťujeme, že většina týmů už tady byla, to znamená, že vynechali GPS, otázkou je, co navíc budou schopní objet. Pokračujeme dál a vynecháváme jeden dlouhý pytel se slaněním a 12 body. Přes další kontroly míříme k orienťáku, potkáváme zase Dány, ale vypadá to, že jedou jinam. Ještě, že mi kluci neřekli předem, že ten kopec, který jsme sjeli k OB, budeme muset zase vylézt. Orienťák jde Jirka s Tomem, já s Blouďasem odpočíváme, ale usnout se mi nedaří. Slunce začíná zase pálit, tlačíme kola do kopce, Jirka mi pomáhá s kolem na gumě. Když vylezeme na hřeben, před námi je několikakilometrový sjezd na druhou stranu zpět do Noveho Mesta do depa, kam dorážíme po 11. h. Kolo nám trvalo asi 12 hodin a měřilo 155 km.
U kajaku potkáváme další týmy, přebalujeme, mažeme se opalovacím krémem. Čeká nás asi 47 km na vodě s vloženým orienťákem (a trekem, na který ale nikdo nejde, protože se to prostě nestíhá). Kajak je nekonečný. Kontrolu na ostrůvku, která je asi v pětině trasy, razíme po hodině a půl, z čehož počítáme, že samotný kajak nám vezme asi 8 hodin.
Z kajaku mě pekelně bolí ruce, záda, trapézy, je to pohyb, na který vůbec nejsem zvyklá. Vydržím pádlovat tak polovinu celkové doby. Abychom s Tomem nebyli pomalejší, svazujeme lodě k sobě. Na kajaku taky strašlivě usínáme, jediné, co pomáhá, je pořád si na sebe stříkat vodu, případně se koupat. Krka (je to jiná Krka než ta chorvatská s vodopádama) vůbec neteče, vůbec to neutíká. Zjišťujeme, že týmy 3 a 5, které jsou výkonnostně našimi soupeři už nejsou kompletní. Asi ve 3/5 kajaku je vložený orienťák, jdou ho zase Jirka s Tomem, já s Blouďasem bereme jen kontrolu na startu (kde musí být celý tým, aby se počítala) a s batohama kluků se vracíme zpět. Poprvé potkáváme Salomoňáky, jsou asi 45 minut za námi, ale mají o 11 bodů víc a jsou rychlejší.
Zbytek kajaku už je nějaký lepší, není takové vedro, můžu o trochu víc pádlovat a na konci to začíná i trochu téct. Do depa dorážíme před 21 h, zase přebalujeme na kolo, dáváme si guláš od pořadatelů. Tušíme, že na tom asi nejsme špatně, jenže nás čeká druhá noc a 15 hodin závodu.
Na začátku kola jsme všichni takoví otupělí, do paměti ukládám nádherný západ slunce za horama a lituju, že nemám foťák ;) Po několika kontrolách je na pořadu dne (nebo spíše noci) orienťák. Tentokrát jde Tom s Blouďasem. Jirka ví, že druhá noc je pro něj kritická a radši odpočívá. Klukům to trvá docela dlouho, takže odpočíváme asi hodinu, usnout ale nedokážu, střídá se tam spousta týmů, je tam hluk, světla z čelovek.
Pokračujem dál na kole, je tam mnohem víc asfaltu, ale taky kopců. Stoupáme na nějakej šílenej hřeben, v sedle u kontroly míjíme spící tým. Jirka využívá své rychlosti, vždycky nám pár set metrů ujede a pak spí v pangejtu (taky dobrý řešení). Kopce jsou tak prudký, že jich spousta tlačíme, často zastavujeme, přijde mi, že jsme děsně pomalí. kluci jsou takoví rezignovaní, úplně jiná nálada než minulou noc, kdy jsme docela závodili :) Mám potřebu si povídat, tak trápím Toma svým vyprávěním, chudák :) Myslím na ukecanou Šárku, která se normálně stará o povídání na tréninku, takže já můžu akorát poslouchat. Mně se spát nijak moc nechce, takže 10 minutový spánek ve 2 v noci u další kontroly je pro mě spíš obavou, aby mě to akorát nerozsekalo. Nestačím ani usnout a jedeme dál. Šotolinový sjezd mě naštěstí spát nenechá, míříme zase k jeskyni. Našli jsme jí naštěstí bez větších problémů, uvnitř taky bez záludností. Když odjíždíme, potkáváme tým, který je zoufalý z toho, že ji nemůže dlouho najít.
Naštěstí pro nás jedeme docela hodně z kopce, terén se narovnává, začíná se rozednívat a Jirka s Blouďasem začínají ožívat. Na mě naopak padá děsná únava. Chvíli spím když jdou kluci kakat, ale žádná sláva. Začíná se projevovat nedostatek spánku. Všechno vnímám jako ve snu, na něco se zeptám, ale když dostanu odpověď, ani nevím, na co jsem se ptala. Dalších 30 km jedu v takovém kómatu. Mám taky pocit, že nám někdo chybí. Samozřejmě nikdo nechybí, je to jen výplod mojí fantazie. Nejsem schopná nic moc sníst, dávám si nutridrink, ale moc nevnímám, mozek nic do paměti neukládá. Jirka mě asi pořád tahá na gumě.
Naštěstí se blíží kajak na jezeře. V loďácích máme nějaké normálnější jídlo. Tom mě donutí sníst dětské špagety s boloňskou omáčkou a hned je o něco líp. Na kajaku střídavě pádluju a pospávám, ale celkově se dávám relativně do kupy. Pořádně se taky dokážu najíst. Kajak i se vším okolo byl asi na hodinu, asi 3km.
Do cíle nám zbývá 3,5 hodiny, takže určitě stíháme slaňování, které Blouďas nesnáší. Musím říct, že slaňovat s grigrim mi teda moc nejde, ale jinak je to pěkná skála. :) Je to mnohem rychlejší než jsme čekali a musíme se rozhodnout, jestli si dáme závěrečný kopec s převýšením asi 450 metrů nebo ne. Kluci rozhodujou, že to stihneme a Jirka vypadá, že na tahání má sil dost. Kopec je to děsnej, pere do nás slunce, jedu úplně na max a i tak je guma úplně našponovaná. Vždycky to vypadá, že už to je poslední stoupání a pak se otevře ještě další. Kontrolu v sedle najdeme bez problémů, ale čeká nás podle mapy traverz po čárce. Cesta je úzká, kamenitá, svoje tělo už moc neovládám. někdo z kluků mi říká, že to mám pustit víc. Chytám hysterickej záchvat, protože to prostě nedokážu, nohy na šlapkách se klepou, jsem vůbec ráda, že se na kole udržím. Naštěstí dojíždíme k barákům, odkud by měla vést větší cesta. Prolejzáme ohradníky s krávama a přicházíme k zavřené bráně. Naštěstí majitel domu je tam zrovna s autem a i když se diví, jak jsme se tam dostali a co tam jako děláme, bránu nám otevírá.
O té doby už je to docela v pohodě, hlavně z kopce. Jen nezkazit kontrolu na úbočí, naštěstí jsme po chvíli váhání zvolili správně. V závěrečném sjezdu se nevysypat a do cíle dojíždíme asi s 20 minutovou rezervou. Tahle kolo etapa měla asi 140 km a zabrala nám asi 12 hodin.
V cíli skáčeme do jezera a čekáme na oficiální výsledky. Zprávy od kamarádů nám říkají, že jsme druzí, to by bylo prima :) Skutečně je to tak, poráží nás Salomoňáci Bára Válková, Jarda Krajník, Tomáš Petreček a Pavel Kurz. Třetí jsou Dánové, kteří na nás hrozivě ztratili na druhém kole, vlastně jako všechny ostatní týmy (v podstatě nikdo na prvním kole nesjel dolů pro orienťák). Takže za mě velká spokojenost :) Akorát jsem si připadala jako přívěšek, se kterým se kluci musí táhnout. No co, já jsem jim žádnou zázračnou rychlost neslíbila... ;) Sečteno podrtženo: trek 68 km + plavání 1,5 km + inline 7 km + kolo 295 km + kajak 50 km = 422 km 49:20
Děkujeme pořadatelům za pěkný závod a povedené fotky, které jsou k vidění na facebooku. Výsledky jsou tady, i když se nezobrazují všechny kontroly. Můžete se také podívat na přelet nad tratí závodu s disciplínami.
Na závěr děkujeme všem sponzorům, obzvláště firmám Merida, Nutrend, Berghaus a České asociaci extrémních sportů!
Žádné komentáře:
Okomentovat