DEN 1. 27.12.
Vstáváme v 5:50 ze stanu postaveného za jednou z chat v Hopfriesenu. Děsně nám to trvá a navíc nemůžeme dostat ze země zamrzlý kolík. Auto ukazuje - 5°C, hodinky ve stanu krásný jeden stupeň. V 8:20 vyrážíme s jídlem na 5 dní směrem na Keinprechthütte. Prvních 600 výškových metrů je zadarmo po zpevněné cestě a na Neualmu dáváme tyčku. Po chvilce cesty už nasazujeme sněžnice a kocháme se krásným údolím s potůčkem. V 11 hodin dopoledne poprvé vidíme slunce, které do tohohle údolí příliš nesvítí. Ve winterraumu u Keinprechthütte si necháváme jídlo na tři dny a obědváme a pak už vyrážíme na traverz a následný výšvih do sedla Trockenbrotscharte.
do sedla Trockenbrotscharte
Sněhu přibývá a sklon se zvyšuje, takže sněžnice vyměňujeme za mačky. Odpolední svačinku dáváme na krásném kopečku s výhledem na masiv Dachsteinu. Před výstupem je ještě třeba se odlehčit, na místě s takovým výhledem je to radost. Stoupání je docela prudké, boříme se do sněhu a stěží hledáme na kamenech značenou stezku. Každý výškový metr je pořádná dřina, ale postupně ukrajujeme metry a stojíme u rozcestníku: doprava po hřebínku je to 40 minut na Pietrach, doleva a dolů k Landawirseehütte, která je sedýlka vidět. Ještě povinná fotka a utíkáme k chatě.
Trockenbrotscharte panorama
Doufáme, že chata má winterraum, na stránkách alpského spolku psali, že tam žádný není, ale v jiných zdrojích jsme zase četli, že je… K chatě docházíme v 16:20 po 14 km a začíná se stmívat. Obcházíme chatu dvakrát dokola, všechny dveře zkoušíme alespoň jednou každý a kam to jde, tak zkoušíme AV klíč. Marně. Dovnitř se prostě nedostaneme. Ale je kolem nuly a nefouká, takže zle nebude. Připravíme si ležení na složených lavicích a stolech na terase, v růžku u vchodu kryti ze dvou stran a stříškou. Vaříme hektolitry čaje a k večeři špagety s tempehem, rajčatovým protlakem, sušenými rajčaty a parmazánem. Jídla je tolik, že se hádáme, kdo to dojí a ani na deserte už nedojde! V půl osmé uléháme a pozorujeme hvězdy. Budík pro jistotu na 6:30, i když si myslíme, že tak dlouho spát nevydržíme.
DEN 2. 28.12.
Ale vydrželi (jak to dokážou?). Takže nás probudil až budík. Původní plán - vylézt na Hochgolling a přespat opět na Landawirseehütte - jsme přehodnotili už včera. Hora vypadá v těchto podmínkách nelezitelně a navíc chybějící zázemí… Ona teda hora vypadá nelezitelně i když si odmyslíme sníh. Tak si Hochgolling necháváme jako výzvu na léto a během snídaně vymýšlíme náhradní plán.
Nakonec se shodujeme, že kolem obou Landawirseen vylezeme na Pietrach a odtud zpět do sedla Trockenbrotscharte a pak už známou cestou na Keinprechthütte. A tak uklízíme ležení a v 8:20 vyrážíme na sněžnicích podél jezer. Od horního jezera dále značku jen tušíme, ale je jasné, že musíme nahoru na hřeben. Když konečně protneme hranici světla a stínu, dáváme pauzičku a přezouváme do maček, neboť se terén značně přiostřil. Metry pod hřebínkem už jsou s těžkými batohy docela slušný alpinismus. Na hřebínku se znovu napojujeme na značku a pokračujeme k vrcholu.
Některá místa jsou docela vzdušná a některá skoro horolezecká! Místy se slušně bojíme a to ta cesta nebyla označena ani „Nur für Geübte“. V pravé poledne jsme dobyli asi 2402 m vysoký Pietrach. Není čas ztrácet čas a tak rychle sestupujeme, teď už po lehčím hřebínku do sedla a pak už po vlastních stopách na občerstvovací slunečný kopeček, kde obědváme. Dlouhý traverz k chatě je nekonečný, ale vidina „teplého“ winterraumu nás žene kupředu. Před chatou s povděkem využíváme služeb otevřené kadibudky a pak jdeme pro vodu (je teplo, potůček pořád teče). V 15:40 konečně otevíráme dveře winterraumu a je nám dobře. Při večeři se opět neštříme, podává se polévka posilněná kuskusem a 2 ks bramborové kaše (dle výrobce šest porcí!) se slaninou a k tomu kávička a čajíček. Dnes je také čas, podmínky a energie na četbu. Ondra se čertí, že jsem si nevzala vlastní knihu a čtu mu přes rameno. Taky ho rozčiluje, že čtu rychleji a nemůže se pak soustředit, když vidí, že já už mám stránku dočtenou.
DEN 3. 29.12.
Ráno se opět budíme do jasného dne. Vstávání nám už jde o něco lépe a tak vyrážíme v osm hodin. Začínáme přísným stoupáním po sněhu, prvních 200 výškových metrů je za trest. Postupně ale z cestičky mizí sníh, a sundaváme tedy sněžnice, i když jen na chvilku. Až do sedla Krukeckscharte (2300 m) je to příjemná procházka. Po svačinové pauzičce nás čeká nejobtížnější část cesty - stoupající traverz do sedla pod Rotmandlspitze severním svahem. Sněhu je tu dost a navíc je pěkně sypký, takže pořád kloužeme a boříme se. Ondra prošlapává cestu a já radši udržuju bezpečný odstup, abych náhodou neshodila nějakou lavinu, i když sklon není až takový. Úspěšné dobytí sedla oslavujeme obědem na sluníčku a v závětří, prostě paráda. Pro pořádek si vystoupáme na Rotmandlspitze (2453 m), i když Ondra ho chtěl nejdřív obejít po neexistující cestě (prostě se mu už nechtělo do kopce).
Sestupujeme bez sněžnic po cik-cak pěšince a pod sebou vidíme jiné dva „horolezce“ vydávající se nahoru. Tak tady teda nejsme sami… Kupodivu se s nimi nepotkáváme - berou to direttissimou přímo na vrchol. Dohadujeme se jestli záměrně nebo jestli jen neviděli cestu. K jezeru Giglach je to pak krásná mírně klesající cesta akorát na sněžnice. Tam potkáváme šest turistů, kteří si sem vyrazili jen tak na procházku a míří dnes zase dolů. Do winterraumu Ignaz-Mattis Hütte přicházíme asi o půl třetí a užíváme ještě poslední paprsky sluníčka než zaleze za kopec.
V chatě nejsme sami. Jsou tu věci a dle nápisů na nich poznáváme, že jde o Čechy. K večeři je čočka se slaninou a sušenými rajčaty a protlakem a jako deserte Sladký moment. Když už chceme jít spát, přichází partička Vídeňáků. Bavíme se s nimi a před spaním dáváme rozehřát na kamna další sníh, aby bylo ráno dost vody. Hodinky hlásí uvnitř 21°C, slušný. Dobrou noc!
DEN 4. 30.12.
Čtvrtý den jdeme "jen" nalehko na výlet na dva vrcholy jménem Kalkspitze - Steirischer (2459 m) a Lungauer (2471 m), i tak ale zdoláme 900 výškových metrů.
Vyrážíme na sněžnicích, i když bychom se bez nich tentokrát obešli. Únava z předchozích dnů je znát a do kopce nám to moc netáhne. Až do sedla Akarscharte je to jen ťápání, jediné zajímavější místo je hřebínek na Sterischer Kalkspitze. Na Lungauer Kalkspitze pozorujeme mlhu v údolí, která se začíná valit směrem k nám a dáváme vrcholový oběd.
Cestou zpět se neflákáme, aby nám rozmrzly končetiny ledové od větru na vrcholku. Večer ve winterraumu nám stejně velká večeře jako první den tentokrát úplně nestačí, takže padne ještě pytlík kešu oříšků. Mimo to také naučíme hrát Rakušáky piškvorky.
DEN 5. 31.12.
V plánu je přejít po hřebenové cestě Giglach Höhenweg na chatu Hochwurzen. Při letmém pohledu do mapy máme pocit, že vystoupáme asi 300 výškových metrů od chaty na hřeben a pak už je to v podstatě z kopce. Když vylezeme nějakých 150 výškových metrů nad chatu, cesta začíná traverzovat a až pod vrchol Scheidek se příjemně vlní.
"nelez tam!" ... "no dobře, vyfotím tě, ale jen když nebudeš celý den remcat!"
Potom ale začíná traverzovat severojižní stěnu a my vyhrabáváme z pod sněhu lano pro přidržení, Traverz je celý hlubokým sněhem, což je dost vysilující. Traverzová cesta vyleze na skalnatý hřebínek, který se pro změnu obchází ze severo východu a my padáme do ďolíku po kolena ve sněhu.
Když se konečně dostáváme do sedla, dáváme obědovou pauzu a víme, že nejhorší máme za sebou. Další část hřebene už je výrazně plošší a i když se vždy při sestupu na severní straně vždycky dost boříme, postupujeme docela rychle.
Po osmi hodinách (v létě podle rozcestníku je to 5 h) a více než 800 nastoupaných metrech ("300 m nahoru a pak už jen dolů") a 1000 sklesaných metrech vcházíme do chaty Hochwurzen, kde doufáme, že oslavíme nový rok a přespíme do rána.
Bohužel celoroční provoz neznamená, že by se dalo v zimě na chatě spát a po pořádném dlabanci (Leberknödelsuppe, Lasagne a Heisse Schokolade/Kaffee) se vydáváme na dalších 10 km a 1000 výškových metrů dolů k autu. Málem tam nedojdu, ale potěší mě srdíčko na autě od Pepy :) Nový rok nakonec oslavíme v Linzi; snad bude alespoň stejně outdoorový jako ten letošní :)
