pondělí 16. července 2018

Jak jsme byly v Alpách by Janča

Sama bych se nejraději kopla. Ale potom pohladila. Proč?
Protože už v Gruzii začal vznikat plán na červencový sváteční výlet do Dolomit. Silničky, feraty, běhání, sluníčko a italská káva. Celá posádka hlásí, že stoprocentně jede. Jenom já dělám cavyky, že nevím, že bych spíš měla jezdit někde na kole a že to záleží co pak, co potom a vůbec. Holky se chopí vymýšlení a co Janča, jede s námi? Janča ještě neví. Bože, s tou je radost plánovat. A najednou píše Janča, co kdybychom ještě použily červené krvinky z Kavkazu a daly Ortler? Počkej, takže Janča jede? A co s těmi Dolomity? No jo, moc se omlouvám, jela bych… Tak za to bych se kopla. Jenže na konci toho je ten pocit, který se dostavil, když jsme to dokázaly. Za to bych každou z nás pohladila. I leckoho dalšího, kdo by byl zrovna poblíž.

Trochu plno

pondělí 26. března 2018

Krkonošský survival 2018 očima Jančy

Ještě pár takových zážitků a začnu mít podezření, že to žoviální pořekadlo o tom, jak neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečení lidé, vymyslel ten samý podvodník, který praví, že s poctivostí nejdál dojdeš, že kdo šetří má za tři a že lež má krátké nohy. Předpověď počasí na letošním Krkonošském survivalu jsme znaly, podmínky jsme nepodcenily, oblečení jsme měly pomalu na kufr střední velikosti a hele, stejně byla zima.

a po ...
Před 










pondělí 11. září 2017

Wenger Czech Adventure Race 2017

Původně jsem Czech Adventure Race jet moc nechtěla. Pak jsem si říkala, že to nechám náhodě, že někdo bude určitě hledat holku. A když se týden před závodem nikdo neozýval, tak už jsem si říkala, že budu mít problém vůbec někoho sehnat aspoň na mini.. Ale moje tušení bylo správné a 6 dní před závodem mi píše Karel Janata, že si Terka Hnátková zlomila ruku a že shání holku. Rychlý pohled na složení týmu (Filip Herbs a Tomáš Tesař) a i přes proklamovaný cíl závod dokončit tuším, že by se mohlo bojovat o slušný výsledek..



















VAROVÁNÍ: Článek je dlouhý, komu se ho nechce číst celý, může si přečíst vtipný Karlův report.

středa 10. srpna 2016

Tádžikistán 7/2016

Výprava za krásami Střední Asie s Pepou, Mapáčkem, Kolomem a Jančou ... Fanské hory a trek pod Pamírem

čtvrtek 7. ledna 2016

Vánoční Schladminské Taury 2015

DEN 1. 27.12.

stan pod horami
stan pod horami
Vstáváme v 5:50 ze stanu postaveného za jednou z chat v Hopfriesenu. Děsně nám to trvá a navíc nemůžeme dostat ze země zamrzlý kolík. Auto ukazuje - 5°C, hodinky ve stanu krásný jeden stupeň. V 8:20 vyrážíme s jídlem na 5 dní směrem na Keinprechthütte. Prvních 600 výškových metrů je zadarmo po zpevněné cestě a na Neualmu dáváme tyčku. Po chvilce cesty už nasazujeme sněžnice a kocháme se krásným údolím s potůčkem. V 11 hodin dopoledne poprvé vidíme slunce, které do tohohle údolí příliš nesvítí. Ve winterraumu u Keinprechthütte si necháváme jídlo na tři dny a obědváme a pak už vyrážíme na traverz a následný výšvih do sedla Trockenbrotscharte.
do sedla Trockenbrotscharte
Sněhu přibývá a sklon se zvyšuje, takže sněžnice vyměňujeme za mačky. Odpolední svačinku dáváme na krásném kopečku s výhledem na masiv Dachsteinu. Před výstupem je ještě třeba se odlehčit, na místě s takovým výhledem je to radost. Stoupání je docela prudké, boříme se do sněhu a stěží hledáme na kamenech značenou stezku. Každý výškový metr je pořádná dřina, ale postupně ukrajujeme metry a stojíme u rozcestníku: doprava po hřebínku je to 40 minut na Pietrach, doleva a dolů k Landawirseehütte, která je sedýlka vidět. Ještě povinná fotka a utíkáme k chatě.
Trockenbrotscharte panorama
Doufáme, že chata má winterraum, na stránkách alpského spolku psali, že tam žádný není, ale v jiných zdrojích jsme zase četli, že je… K chatě docházíme v 16:20 po 14 km a začíná se stmívat. Obcházíme chatu dvakrát dokola, všechny dveře zkoušíme alespoň jednou každý a kam to jde, tak zkoušíme AV klíč. Marně. Dovnitř se prostě nedostaneme. Ale je kolem nuly a nefouká, takže zle nebude. Připravíme si ležení na složených lavicích a stolech na terase, v růžku u vchodu kryti ze dvou stran a stříškou. Vaříme hektolitry čaje a k večeři špagety s tempehem, rajčatovým protlakem, sušenými rajčaty a parmazánem. Jídla je tolik, že se hádáme, kdo to dojí a ani na deserte už nedojde! V půl osmé uléháme a pozorujeme hvězdy. Budík pro jistotu na 6:30, i když si myslíme, že tak dlouho spát nevydržíme.

DEN 2. 28.12.

Ale vydrželi (jak to dokážou?). Takže nás probudil až budík. Původní plán - vylézt na Hochgolling a přespat opět na Landawirseehütte - jsme přehodnotili už včera. Hora vypadá v těchto podmínkách nelezitelně a navíc chybějící zázemí… Ona teda hora vypadá nelezitelně i když si odmyslíme sníh. Tak si Hochgolling necháváme jako výzvu na léto a během snídaně vymýšlíme náhradní plán.
Hochgolling
Nakonec se shodujeme, že kolem obou Landawirseen vylezeme na Pietrach a odtud zpět do sedla Trockenbrotscharte a pak už známou cestou na Keinprechthütte. A tak uklízíme ležení a v 8:20 vyrážíme na sněžnicích podél jezer. Od horního jezera dále značku jen tušíme, ale je jasné, že musíme nahoru na hřeben. Když konečně protneme hranici světla a stínu, dáváme pauzičku a přezouváme do maček, neboť se terén značně přiostřil. Metry pod hřebínkem už jsou s těžkými batohy docela slušný alpinismus. Na hřebínku se znovu napojujeme na značku a pokračujeme k vrcholu.
hřebínek na Pietrach
Některá místa jsou docela vzdušná a některá skoro horolezecká! Místy se slušně bojíme a to ta cesta nebyla označena ani „Nur für Geübte“. V pravé poledne jsme dobyli asi 2402 m vysoký Pietrach. Není čas ztrácet čas a tak rychle sestupujeme, teď už po lehčím hřebínku do sedla a pak už po vlastních stopách na občerstvovací slunečný kopeček, kde obědváme. Dlouhý traverz k chatě je nekonečný, ale vidina „teplého“ winterraumu nás žene kupředu. Před chatou s povděkem využíváme služeb otevřené kadibudky a pak jdeme pro vodu (je teplo, potůček pořád teče). V 15:40 konečně otevíráme dveře winterraumu a je nám dobře. Při večeři se opět neštříme, podává se polévka posilněná kuskusem a 2 ks bramborové kaše (dle výrobce šest porcí!) se slaninou a k tomu kávička a čajíček. Dnes je také čas, podmínky a energie na četbu. Ondra se čertí, že jsem si nevzala vlastní knihu a čtu mu přes rameno. Taky ho rozčiluje, že čtu rychleji a nemůže se pak soustředit, když vidí, že já už mám stránku dočtenou.

DEN 3. 29.12.

Ráno se opět budíme do jasného dne. Vstávání nám už jde o něco lépe a tak vyrážíme v osm hodin. Začínáme přísným stoupáním po sněhu, prvních 200 výškových metrů je za trest. Postupně ale z cestičky mizí sníh, a sundaváme tedy sněžnice, i když jen na chvilku. Až do sedla Krukeckscharte (2300 m) je to příjemná procházka. Po svačinové pauzičce nás čeká nejobtížnější část cesty - stoupající traverz do sedla pod Rotmandlspitze severním svahem. Sněhu je tu dost a navíc je pěkně sypký, takže pořád kloužeme a boříme se. Ondra prošlapává cestu a já radši udržuju bezpečný odstup, abych náhodou neshodila nějakou lavinu, i když sklon není až takový. Úspěšné dobytí sedla oslavujeme obědem na sluníčku a v závětří, prostě paráda. Pro pořádek si vystoupáme na Rotmandlspitze (2453 m), i když Ondra ho chtěl nejdřív obejít po neexistující cestě (prostě se mu už nechtělo do kopce).
Rotmadlspitze panorama
Sestupujeme bez sněžnic po cik-cak pěšince a pod sebou vidíme jiné dva „horolezce“ vydávající se nahoru. Tak tady teda nejsme sami… Kupodivu se s nimi nepotkáváme - berou to direttissimou přímo na vrchol. Dohadujeme se jestli záměrně nebo jestli jen neviděli cestu. K jezeru Giglach je to pak krásná mírně klesající cesta akorát na sněžnice. Tam potkáváme šest turistů, kteří si sem vyrazili jen tak na procházku a míří dnes zase dolů. Do winterraumu Ignaz-Mattis Hütte přicházíme asi o půl třetí a užíváme ještě poslední paprsky sluníčka než zaleze za kopec.
Ignaz-Mattiz hütte
V chatě nejsme sami. Jsou tu věci a dle nápisů na nich poznáváme, že jde o Čechy. K večeři je čočka se slaninou a sušenými rajčaty a protlakem a jako deserte Sladký moment. Když už chceme jít spát, přichází partička Vídeňáků. Bavíme se s nimi a před spaním dáváme rozehřát na kamna další sníh, aby bylo ráno dost vody. Hodinky hlásí uvnitř 21°C, slušný. Dobrou noc!

DEN 4. 30.12.

Čtvrtý den jdeme "jen" nalehko na výlet na dva vrcholy jménem Kalkspitze - Steirischer (2459 m) a Lungauer (2471 m), i tak ale zdoláme 900 výškových metrů.
hřeben mezi Kalkspitzemi
Vyrážíme na sněžnicích, i když bychom se bez nich tentokrát obešli. Únava z předchozích dnů je znát a do kopce nám to moc netáhne. Až do sedla Akarscharte je to jen ťápání, jediné zajímavější místo je hřebínek na Sterischer Kalkspitze. Na Lungauer Kalkspitze pozorujeme mlhu v údolí, která se začíná valit směrem k nám a dáváme vrcholový oběd.
na Lungauer Kalkspitze
Lungauer Kalkspitze
Cestou zpět se neflákáme, aby nám rozmrzly končetiny ledové od větru na vrcholku. Večer ve winterraumu nám stejně velká večeře jako první den tentokrát úplně nestačí, takže padne ještě pytlík kešu oříšků. Mimo to také naučíme hrát Rakušáky piškvorky.
Giglachsee

DEN 5. 31.12.

V plánu je přejít po hřebenové cestě Giglach Höhenweg na chatu Hochwurzen. Při letmém pohledu do mapy máme pocit, že vystoupáme asi 300 výškových metrů od chaty na hřeben a pak už je to v podstatě z kopce. Když vylezeme nějakých 150 výškových metrů nad chatu, cesta začíná traverzovat a až pod vrchol Scheidek se příjemně vlní.
"nelez tam!" ... "no dobře, vyfotím tě, ale jen když nebudeš celý den remcat!"
Potom ale začíná traverzovat severojižní stěnu a my vyhrabáváme z pod sněhu lano pro přidržení, Traverz je celý hlubokým sněhem, což je dost vysilující. Traverzová cesta vyleze na skalnatý hřebínek, který se pro změnu obchází ze severo východu a my padáme do ďolíku po kolena ve sněhu.
traverz pod Scheideckem
traverz pod Scheideckem
Když se konečně dostáváme do sedla, dáváme obědovou pauzu a víme, že nejhorší máme za sebou. Další část hřebene už je výrazně plošší a i když se vždy při sestupu na severní straně vždycky dost boříme, postupujeme docela rychle.
hřebenovka na Hochwurzen
Po osmi hodinách (v létě podle rozcestníku je to 5 h) a více než 800 nastoupaných metrech ("300 m nahoru a pak už jen dolů") a 1000 sklesaných metrech vcházíme do chaty Hochwurzen, kde doufáme, že oslavíme nový rok a přespíme do rána.
Schladming & Dachstein
Bohužel celoroční provoz neznamená, že by se dalo v zimě na chatě spát a po pořádném dlabanci (Leberknödelsuppe, Lasagne a Heisse Schokolade/Kaffee) se vydáváme na dalších 10 km a 1000 výškových metrů dolů k autu. Málem tam nedojdu, ale potěší mě srdíčko na autě od Pepy :) Nový rok nakonec oslavíme v Linzi; snad bude alespoň stejně outdoorový jako ten letošní :)
srdíčko od Pepy

neděle 3. ledna 2016

Beast of Ballyhoura 2015

Celé to vzniklo na jarním Císaři, když jsem se Vaňouse zeptala, jaký ARko letos plánuje a on druhý den přišel s tím, jestli s Oldou nechceme jet ME v Irsku. A bylo. Čtveřici doplnil Kutišák a mohli jsme začít trénovat... Pro mě hlavně pádlování, snažila jsem se chodit jednou týdně na dvě hodiny, ale poslední měsíc před závodem to nějak nevyšlo... Taky jsem si v červnu namohla úpon na noze a ve snaze to do závodu vyléčit jsem neběhala. Příprava před závodem tedy nebyla moc ideální, ale neuděláš nic...

středa 12. srpna 2015

Liberecký survival 2015

Moje účast na závodě byla letos nejistá až do poslední chvíle. Dva týdny před závodem jsem si na Generali survivalu pokazila nějaký úpon z boku na chodidle a týden před závodem mi to nedalo a po pěti dnech bez běhu jsem se vydala na MČR na krátké trati v orienťáku. V semifinále mě to po půl hodině bolelo pekelně a řekla jsem si, že pokud nepostoupím do áčka, tak v neděli nepoběžím. Jenže jsem do áčka postoupila, a tak jsem běžela. Zatejpovala jsem to, dala si ibáč a bolest při každém kroku jsem ignorovala. Bezchybný výkon a relativně ucházející fyzička z kola stačila i s pouhými dvěma odběhnutými orienťáky letos na pěkné 14. místo. V týdnu před závodem jsem si došla k doktorce, ta vyloučila únavovou zlomeninu i zánět, nasadila jsem nějaké mazání a tejpování a rozhodla se, že ten survival teda zkusím doufaje, že tam nebude moc běhání. Přece Kamču nenechám jet s Nývlťákem...

Noční etapa je dost podobná té loňské. Na na kole jedeme na konec Hejnic, běžíme na Smědavu (noha bolí jen trochu), dolů jedeme na koloběžkách a jsme úplně durch díky stříkající vodě. Potkáváme nějakou chlapskou dvojici a docela dlouho s nimi jedeme na kole (na Hubertku a do Pekla) a poté i okruh na inlajnech v Hejnicích. Poslední kousek do kempu a noční etapu máme bez problémů za sebou. Z ženských dvojic máme nejlepší čas, který rozhoduje v případě rovnosti bodů v etapě denní.

Ráno prší. A začíná se plaváním, fuj. Proč my radši netrávíme sobotu hezky doma v postýlce? Koupaliště přeplaváváme na pohodu, není důvod se honit, tady se osmi hodinový závod nerozhoduje. Následné běžecké kolečko po Hejnicích jdeme svižně, ale abychom se nezakyselily. Předbíhá nás nějaká ženská dvojice, ale nenecháme se rozhodit. Rozhodujeme se, že nejdřív si splníme Hejnický pilíř a vyrážíme společně s Kaulim a Radkou na koloběžky. Tentokrát je to okruh, takže občas i do kopce. Zjišťujeme, že když je to prudší, tak je rychlejší běžet. V centru pak absolvujeme slanění do řeky a water cross, čímž máme první pilíř splněný a můžeme vyrazit na kolo.


Přes jednu kontrolu, kde asi nevolíme optimální postup, jedeme na kajak a slackline do Pekla. Na rybníku objedeme každá jednu kontrolu a jdeme se pokoušet o slackline. Na splnění disciplíny je potřeba lajnu přejít a nebo sedmkrát nastoupit. Dvakrát jen nastupím a seskočím, ale říkám si, že bych to asi mohla zkusit přejít. Docela to jde, ale najednou se začnu bát, že to nedám, což je samozřejmě chyba. Nedokážu se koncentrovat a padám, nicméně se v letu dotknu rukou značky, kam bylo potřeba dojít a pořadatel nám to za mojí krásnou rybičku uznává :-D Kamča to ani nezkouší a jen sedmkrát nastoupí. 

Na kole se musíme rozhodnout, jestli po cestě ke Streitovu obrázku projedeme singletrack jen nahoru (1 kontrola) nebo i dolů (2. kontrola). Nakonec se asi správně rozhodujeme, že druhá kontrola je moc časově drahá, i když nás mrzí, že si nedáme krásný singl dolů. Po cestě dumám, kam by nás mohl zavést trek, když tam má být slanění a víc než 400m převýšení a napadá mě, že určitě polezeme na Smrk. A taky že jo. Trek je pěkný, sluníčko svítí, noha skoro nebolí. Pořadatel nás při slanění z rozhledny pochválí, že nás v té Praze naučili i slaňovat :) Kamča má trochu problém, když dostává křeče, ale zpět v depu dává magnézko, tak to snad bude dobré. Z depa jdeme ještě pro jednu kontrolu ve štole a po cestě zpět potkáváme druhý ženský tým, nějakou půl hodinu za námi. Říkám Kamče, že to je dobré, že pokud se nestane nic neobvyklého, tak jsme v pohodě. Pokud. Rychlé depo bez přezouvání a sjíždíme do Nového města pod Smrkem. Kontroly na orienťáku rozdělujeme na půl, beru si tu trošku delší půlku s tím, že Kamča  pak dobere vodu a trochu si odpočine. Docela se ploužím, málem se utopím v bažině, ale po třičtvrtě hodince jsem zpět. Ještě si před lezením dáme šipky, abychom si co nejvíce odpočaly. 

Na stěně se jako šestka leze stejná cesta jako loni. Moc dobře si pamatuju, že nahoře je jeden blbej krok, kde si musím trošku povyskočit. Nalézám do cesty jako první a s vypětím všech sil překonávám těžké místo i celou cestu. Kamča se ptá, jestli má cestu jít nebo radši zvolit něco lehčího za míň bodů. Říkám, že to má jít, lezeme zhruba stejně a loni ji také vylezla. Jenže loni nedostala křeče. Po chvíli boje s těžkým krokem to Kamča vzdává, ale má ještě druhou šanci. Bez přemýšlení nastupuje do pětky, tu by měla dát s prstem v nose. Jenže i v pětce je jeden nepříjemný převislý krok a Kamča není schopná stát na stupech kvůli křečím v lýtkách. A sakra. Rázem přicházíme o 1,5 bodu oproti Lucce s Janou. To jsou tři bajkové kontroly. No uvidíme, co se s tím dá dělat.

Všechny disciplíny už máme splněné a poslední 2,5 hodiny do cíle jen sbíráme kontroly na kole. Kamča už je dost prošitá a kopce jede na gumě. I tak se nám ale podaří husarský kousek, když lepší volbou postupu předjíždíme Matěje s Karlem, pozdější vítěze chlapů, kteří jen kroutí hlavami :-D. Potkáváme taky holky a odhadujeme, že oproti nám vynechaly asi dvě kontroly na kole, takže si myslíme, že v konečném účtování budeme o půl bodu druhé. Škoda, stačilo by, aby Kamča vylezla trojku a dalo by nám to na první místo. V cíli ale zjišťujeme, že holky nevynechaly kontroly 2 nýbrž 4 a my tak můžeme slavit vítězství! Trochu se štěstím, na konci dost vydřené, ale vítězství :)
Pro úplnost odkazy na výsledky a fotky.