Jak jsme byly v Alpách by Janča

Sama bych se nejraději kopla. Ale potom pohladila. Proč?

Protože už v Gruzii začal vznikat plán na červencový sváteční výlet do Dolomit. Silničky, feraty, běhání, sluníčko a italská káva. Celá posádka hlásí, že stoprocentně jede. Jenom já dělám cavyky, že nevím, že bych spíš měla jezdit někde na kole a že to záleží co pak, co potom a vůbec. Holky se chopí vymýšlení a co Janča, jede s námi? Janča ještě neví. Bože, s tou je radost plánovat. A najednou píše Janča, co kdybychom ještě použily červené krvinky z Kavkazu a daly Ortler? Počkej, takže Janča jede? A co s těmi Dolomity? No jo, moc se omlouvám, jela bych… Tak za to bych se kopla. Jenže na konci toho je ten pocit, který se dostavil, když jsme to dokázaly. Za to bych každou z nás pohladila. I leckoho dalšího, kdo by byl zrovna poblíž.

Trochu plno

Jen pár dní předem tedy měníme plány jako spoďáry, podle počasí, chuti, podle nálady. K tomu lezeckému vymýšlíme cíl ještě cyklistický. Ten se ale vymyslel vlastně sám. Stelvio tam prostě je. Třeba já už nahoře byla dvakrát, předloni z Prata a loni z Bormia a to se mi líbilo mnohem méně. MB jednou, z Bormia. A měla hlaďák a nemá na to hezké vzpomínky. Co tedy v žádném případě nechceme je jet tam z Bormia. S cestou ze Švýcarska všichni souhlasí.

A konečně se taky jednou hodí předchozí výlety a tak víme kde spát, kde brát vodu a kde parkovat. Ve středu v noci přijíždíme na parkoviště pod feratu ve vesnici Nassereith a dospáváme se u auta. Vedle v ohradě celou noc zběsile běhají koně tam a zpět podél ohrady. Chtělo by se mi napsat, že nechápu proč, ale my taky často závodíme v noci, že jo.

V okolí je jen jeden okruh na kole. Trochu se bojíme, že to bude taková znouzectnost, ale nebyla, byl to nakonec moc hezký výlet. Přes Imst do sedla Hahntennjoch, Elmen, Namlos, Lermoos a přes Fernpass zpět. Celkem nějakých 97km do dálky a 2 do výšky a jen lehký déšť v sedle. Vyšlo to moc pěkně. Když dojedeme k autu, moc neotálíme, protože se za kopcem schovává mnohem vydatnější přeháňka, než byla ta dopolední. To už ale máme kola na střeše a svůj bordel pod stříškou odpočívadla. My totiž s sebou vezeme bordel. Dobře, já jsem trochu bordelářka. Nemusím mít naklizeno, ale svinec nesnesu. Tipuju, že holky to mají podobně, a nebo lépe. Proto mám pocit, že jsme v tom nevinně, ale to, co pokaždé vypadlo z našeho auta bylo otřesné. Ovšem nedalo se s tím nic dělat. Jediné, co mělo vždy svoje místo a co jsme vždycky našly, aniž bychom to hledaly, byl Martiny slaměný klobouk, který byl proto často proklínán.

Hahntennjoch

Ale zpět k autu. První kapky spláchly poslední naděje, že si vylezeme krátkou feratu a vyrážíme směrem k Bormiu. Z oken auta je výhled rozmazaný jako v romantickém filmu a to nás nutí vymýšlet alternativní plány, neboť Stelvio už jsme definitivně odpískaly. V podvečer přijíždíme na další spací místo a leje. Vyčíháme okamžik, kdy prší méně a stavíme stany a přeneseme všechno vaření na kraj tunelu na staré cestě na Stelvio. Nic tu nejezdí a když náhodou jede, tak to o sobě dává vědět asi 20 minut předem děsivou ozvěnou. Na kraji tunelu vaříme večeři a vypadáme, jako bychom vařily tak maximálně zatoulané sídlištní kočky, ale opak je pravdou, my si vyvařujeme takové dobroty! To je mimochodem další zajímavá věc, už do Gruzie jsme se rozdělily na dvojice a B+J a MB+S (ne, to není trojice) a na místě se ukázalo, jak to bylo kulinářsky šťastné rozhodnutí. Zatímco MB se Simonou mají  tendence nakupovat suroviny na vaření v potravinách, nám se s Bárou sbíhají sliny spíš v zahradnictví nebo v krmivech pro drůbež.

Druhý den ráno to vypadá, že neprší. Jsme odhodlané ráno sednout na kola, objet alespoň krátký okruh kolem jezera Lago di Cancano, jakkoliv u toho zmoknout a odpoledne se rozmazlit v místních lázních. Parkujeme auto v Bormiu a najednou se to stalo… Když už jsme tady… A když neprší… A jedeme na Stelvio. Jediná Bára měla rozum a jela se podívat k těm krásným jezerům, kde si i zacvičila i nezmokla. Já, Simča a MB děláme to jediné, co jsme nechtěly, stoupáme od Bormia do sedla. Nejprve jedeme společně a hádáme se, kdo pojede pomaleji. Já osobně jsem na tohle moc labilní. Když s někým jedu, tak mi zadní kolo lepí ta strašná vlastnost srovnávání se s jinými a s tím tedy jet doopravdy nejde. A tak se dobrovolně i nedobrovolně chopím posledního místa a modlím se, aby už mi holky zmizely za zatáčkou a mohla jsem na ně úplně zapomenout a jet si můj vlastní kopec. A jak tak čekám a toulám se těmihle neoblíbenými zákoutími duše, tak mě z nich vytrhne paní, která mě předjede a o pár metrů dál ve snaze zaparkovat v docela velké rychlosti nabourá jiné stojící auto bez šoféra. Řidička se bez váhání otočí a zmizí… Majitele druhého vozu je mi fakt líto, ale mně to jaksi zvedne náladu – já jsem třeba trochu magor, ale tahle paní, to je docela určitě úplná kráva! A potom už se jede dobře, chce to šlapat a čekat, on ten kopec jednou prostě skončí. A taky, že jo. Nahoře čekají holky, uděláme několik fotek a jdeme na kávu do restaurace. Jenže jsme se tam nějak zakecaly nebo co a když vylezeme ven, tak docela nepříjemně prší. Doznívající chuť kávy na jazyku trochu zhořkne a vyrážíme co nejrychleji dolů. Déšť netrvá dlouho, takže nakládáme kola na auto zase v suchu. A přichází čas na lázně. Nebo že by? Můžou si za to sami! Ještě bych pochopila nesmyslně vysokou cenu vstupného. Pochopila bych i že člověk musí mít předepsaný druh plavek a čepici, ale nutnost mít vlastní a nebo si zakoupit žabky! Žabky?! Naposledy, když jsem šla v Českých Budějovicích na procházku do města a mohla jsem si zvolit jít buď v tretrách na kolo nebo v žabkách, skončilo to tak, že jsem centrum prošla bosá a aspoň jsem si u toho připadala jako hipík. Že bych si kvůli vstupu do bazénu kupovala tuhle krvelačnou obuv, tůdle. A tak jsme na mapě našly přírodní termální jezírko a jely jsme se prohřát tam. Místo je opravdu skvělé, vedle ledového potoka je jezírko teplé asi 40 stupňů a nebýt tam tak narváno a nebýt tam ve čtyřech ženských, tak je to fakt romantika.

Stelvio!

Po koupání přejíždíme do Suldenu. Ten je na nás dost civilizovaný, a tak chvíli jezdíme sem a tam a hledáme místo na spaní. Ale i tady jsme našly odlehlé parkoviště. K naší nelibosti zase trochu prší, ale ať si, od zítřka už bude obloha vymetená, tak prosím.

Ráno se probouzíme a vypadá to, že nikdo neuklidil! Je zataženo a vršky kopců jsou úplně v mracích. My máme dnes poprvé posunutý budíček o půl hodiny později, abychom si odpočaly před výstupem a vstáváme až v 6:30. Trochu otráveně přebalujeme věci na výstup a skládáme kola do auta a Tleskač by se styděl, kdyby viděl, co my jsme kam schopné dát. Kromě lezeckého vybavení balíme také vodu, protože na chatě údajně pitná voda není a kupuje se. A za náš původ mluví činy, takže než abychom si vodu kupovaly, tak neseme nahoru jmenovitě: MB 3,5 l vody, Simča a Jana 4,5 l vody, Bára přesně 5,75 l vody. Neptejte se proč. Nevíme. A vyrážíme přes Tabaretta hütte na Payer hütte. Jdeme dost rozvážně, ale stejně skoro všechny předbíháme. Našeptávací čert Simča měla v plánu vyjít na chatu, nechat tam věci, sejít zpět dolů a bez věcí si dát ještě náročnou Tabretta feratu. Naštěstí zakročilo počasí a ani nad tím nemusíme uvažovat. Takže si dáme čaj (ano, se všemi těmi litry na zádech si nakonec stejně dáváme litr místního čaje, protože je teplý), a vyrážíme se podívat na nástupní hřebínek. Vypadá, přesně jak jsme slyšely od ostatních, dost hrůzostrašně. Sledujeme skupinu českých chlapíků, jak lezou dolů tak pomalu, že nám to nahání strach a na chatě od všech vyzvídáme co a jak. Při západu slunce ještě nacvičujeme záchranu z trhliny, nejdřív taháme batoh a potom Simonu, která s námi odmítá jít, když ji nevytáhneme. Vytáhly jsme, chvíli rozjímáme při pohledu do hor a jdeme na jídlo. Ve všeobecném šrumci ještě balíme poslední materiál, vysosáme už několikrát vyřčená moudra od ostatních horolezců a jdeme spát. Já spím dole na palandě a jsem vděčná, že nemám dva metry. Za to jsem tak nějak obecně vděčná, ale tady ještě trochu víc, protože když si lehám, tak si připadám jako dopis ve schránce se ztraceným klíčem. Tam to šlo, ale zpátky to půjde bez klíče jenom stěží. Neštěstí mě, i 40 spolubydlících na lágru, můj organismus šetří a čurat jdu „jen“ dvakrát.

Ráno na Payerce

Budík máme nastavený na 3:45 s tím, že chceme kolem 4:30 vyrážet. Až odejdou všechny skupiny s guidem. Ráno probíhá všechno podle plánů, celá chata se během deseti minut vylidní a my můžeme v klidu vyrazit za hadem čelovek. Které už za pár minut nebudou stejně potřeba. Je překvapivě teplo. Přicházíme pod nástupní hřebínek a s prvními kroky úplně opadá nervozita. Fakt to vypadá mnohem hůř na pohled, lezení je to úplně jednoduché. Necháme za sebou i feratu a přicházíme k jedinému trojkovému místu, které nás čeká, takže se navazujeme na lano a já se na nějaký čas s holkama loučím, protože mi z nich zbyde jen na konci navázané lano. Simča nám to v pohodě vytáhla a už pod ledovcem nasazujeme jednak mačky a jednak závratné tempo výstupu. Rychleji to nejde, ale vlastně taky nemá smysl. Na ledovci nás nejdřív čeká pár prudkých míst, ale potom už jsme na náhorní plošině a jen se couráme na vrchol. Proti nám jdou skupiny, které už se vrací a na nervózních a zamračených tvářích jim najednou září úsměv a všichni nás zdraví a něco nám říkají, nicméně je to italsky a my se pěkně česky smějeme, ale nerozumíme nic. Něco po půl deváté je vrchol i náš. Dlouho se tam nezdržujeme, protože tam fučí, protože tam všichni sedí rozvalení jako na pláži a někdo i kouří a není se kde schovat, když by se někomu náhodou chtělo na záchod. Protože pár nás takových - všechny jsme byly. A tak sejdeme asi 600 výškových metrů a uděláme si vlastní odpočívárnu.

Ortler!

Cesta dolů šla i přes notná varování dost dobře. Jen jednou jsme čekaly na slanění asi 30 min, ale to vlastně nic nebylo. V půl jedné odpoledne jsme už tase stály na chatě a už zase jsme si dávaly místní čaj (a vymýšlely jsme, komu dáme všechnu tu nevypotřebovanou vodu). Bára si stihla ještě i tradičně zacvičit a po milém rozloučení s chataři jsme se vydaly zpět k autu.

Ten pocit na zápraží Payer hütte byl krásný. Škoda, že to nejde uložit. Teď už ho neumím ani popsat, ani si ho vybavit, ale vím, že to stálo za všechno. Za noční návrat do Prahy, za těch pár euro za ubytování, za vynášku vody i za nějakou tu hádku cestou. Za všechno, co mě napadne. Bylo to teď a tady. Uf. Kompletní fotodokumentace by Simča na zoneramě.