pondělí 26. srpna 2013

Wenger Czech Adventure Race 2013

Na nejdelší adventure pořádaný v ČR jsem se vydala s týmem Adidas/OpavaNet/Elvac ve složení Dan Šilar, Filip Šilar, Pavel Paloncý a moje maličkost. S Danem jsem sice jela EPO, ale ostatní kluky jsem neznala, takže trochu obavy, jak si sedneme... Centrum závodu bylo na statku v Honěticích, kde bylo také depo. 

Podle schématu trati by nás mělo čekat asi 280 km na kole, 90 km treku, 20 km orienťáku, 60 km kanoe a 61 km bruslí. Celkem něco přes 500 km rozdělených do 14 etap. Limit závodu je 75 hodin, očekávaný vítězný čas 55.

Na start v Kroměříži na velkém náměstí se přesunujeme na kolech, 15 kilásků na zahřátí :) V pekařství si dopřávám tvarohový šáteček, fotíme se a shromažďujeme na pódiu na start. S úderem desáté vyráží na trať 13 týmů, polovina na orienťák, druhá na brusle.

První etapa je pro nás orienťák (30' 5km), mapuje Palonc, mým jediným cílem je uviset kluky :) V zámeckém parku prosazuju, že přes soukromý pozemek se neběhá a nepřekonatelná zeď se neskáče. Málem vynecháváme jednu kontrolu a přidáváme si nějaké metry navíc. 

V depu bereme mapu na brusle (23km 60') a běžíme k jejich začátku. Běh s batůžkem mně nejde, to budu muset ještě potrénovat. Předjíždí nás ruští Redfoxové, jedou teda hodně rychle. Poprvé v závodě mě kluci tahaj na gumě. No dobře, větší kolečka by to chtělo; nějaký sponzor?  
Po dvou hodinách závodu odjíždíme z depa v Kroměříži na průběžném třetím místě, 10 minut za Salomonem s Radkou. Na kole (25km 60') se jede rychle jak sviňa, kluci do toho bouchaj, jak kdyby měl ten závod pár hodin. Dokud mě ale táhnou, tak ať si jedou, jak rychle chtěj :) Taky si vybírám svůj první (a naštěstí poslední) pád, když se otáčím, kde je Dan, a Filip mi zabrzdí přímo před kolem :-D Naštěstí jsem si jen trochu odřela koleno. Pár minut nás stojí chybka, když zelená značka podle uhýbá na horší cestu a odbočku míjíme.
Následují kanoe (18km 2:40), kde se na nás dotahují Salomoni s Bárou. (To je teda nápad, aby se týmy jmenovaly skoro stejně!). 

Když vyjíždíme na brusle (32km 1:40), do depa přijíždí Estonci. Dan se nekamarádí s povrchem, kde jsou občas podélné rýhy. Dvakrát brusli v rýze ustojí, potřetí už ne a dává si na hubu. Filip ho sice přeskakuje, ale padá na záda. Hromadný pád sice vypadá hrozně, ale až na pár odřenin jsou kluci celí.
V depu doplňujeme vodu a na kole (33km 2:30) stoupáme na hřeben Chřibů, kde je Bolskros. Ten se mi moc líbí, hodně lezení, výstupů s lanem, po žebřících... Doufám, že někdo vyfotil náš kousek s Paloncem, kdy mu při slejzání skály stojím na ramenou. Pořadí je stejné, asi půl hoďky před námi RadkaSalomon a deset minut Redfox a BáraSalomon.
Do depa to stíháme ještě za světla, dávám si ověřené těstoviny s pestem, přezouváme na nejdelší trek závodu (53km 8:40). Batoh rovnou zavrhuju a moje věci si rozdělují kluci. Poměrně brzy předbíháme SalomonBáru, ale hned nás zase předbíhají zpět ani nechápeme jak. Pořád se míjíme, podle toho, jak má kdo síly... Asi po třech hodinách treku, kolem půlnoci mám krizi, bolí mě kolena a stehna, magnesium nepomáhá, brutus nepomáhá. Dojíždí a předjíždí nás Estonci, jsou neuvěřitelě rychlí. Dost se trápím, na chvíli mě vysvobodí brufen zapitej šlehou a ve tři ráno si pochutnávám na slaďoučké fialové hrušce přímo ze stromu. Palonc pochopil, že musím mluvit, abych myslela na něco jinýho a tak krafeme. Seběh do depa je peklo, ale aspoň už končí tohle trekový utrpení. Estonci se svým výkonem, kdy všem ostatním týmům dali asi hodinu a půl, dostávají do vedení. My jsme průběžně pátí.
Další etapou je kolo (30km 2h), stoupáme na hrad Střílky, kde se rozednilo, a přes hřeben jedeme na Zbořené zámky, kde je lezení. Po cestě utavíme Rusáky, ale málem taky sami sebe. Při tlačení kola do kopce jsem si v tretrách udělala puchejře na patách, kurňa. Zvládáme všechny cesty, každý leze dvě (já dvě pětky), Palonc dává sedmičku, co asi nebyla tak úplně sedmička ;), takže nemusíme na žádné trestné kolo jako Estonci, které tímto stahujeme zpátky. Na kole (1:30 35km) frčíme do Vnorov, kam přijíždíme na druhém místě.
Zase kanoe, tentokrát nekonečně dlouhé (40km 6h). Jedna kontrola je špatně, chvíli tam váháme, nakonec jedeme dál a za zatáčkou ji vidíme. Ruce a záda jsou solidně odvařené. V depu jsme společně s Estoncema a SalomonBárou, Rusáci už hodně ztrácí (na to, že na první kanoi nás předjížděli, tak se zvládli rychle utavit).
Na kole (45km 2:20) už po několikáté vyjíždíme na hřeben Chřibů a jde se jumarovat. Nějaký čas ztrácíme tím, že nepoužíváme grigri, takže na následné slanění musíme přecvakávat do osmy. SalomonBára nám trochu cukají, Estonci vyjíždí s námi. Do depa to jde na kole rychle (20km 1h).

 Už se zase stmívá, když vyrážíme na kratší trek (20km 3:45). Fikačkou, kterou máme nacvičenou z kola, se dotahujeme na SalomonBáru. Chvíli jdeme společně, ale postupně se jim vzdalujeme. Nohy kupodivu docela spolupracujou, do kopce mi Filip pomáhá gumou.
Inline výjezd (13km 1:30) z Velehradu na Bunč nám zpestří divoké prase, které se přes cestu přežene tryskem. Jediná disciplína, kde jsem rychlejší než většina týmu... Asi to lyžování k něčemu bude :) Na konci se netakticky roztrháme a Dan opuštěn zmatkuje a neví kam jet... Škoda, asi 15 minut.
Z bruslí jen rychlý seběh (10km 1:30) přes pole do depa a přesedlat na monster bike (85km 8h). Secret taskem (takovej mini orienťák) jsme získali 4 orienťácké mapy s kontrolama, takže se jede mnohem více po lesních cestách. Chce se mi strašně spát, několikrát usnu, když mě Filip táhne do kopce. Vůbec nevnímám, kudy a kam jedeme, jen se soustředím na to, abych se z kopce nevysekala. Nestíhám ani nic moc jíst, takže zákonitě přichází krize. Kluci do mě cpou gelíky a když konečně vyjde slunce, začíná to být zase lepší. Za celou dobu nikoho nepotkáme, mobil nám nefunguje, takže vůbec nevíme, jak na tom jsme. Palonc urve patku na kole, když se mu tam dostane větev, ale výměna je vskutku rychlá. Na kontrole na Bunči se dozvídáme, že první tým tam byl asi před 20 minutami a jsme druzí. Po cestě do depa chceme jet po značce, která je zrušená a kvalita cesty tomu odpovídá, stojí nás to docela dost času.
V depu se potápíme a získáváme tak mapu na závěrečný orienťák (15km 2:30). 


Rychle do sebe házím pribináček, hermelín, lovečák, jablečný gelíček a šlehu. Žaludek už ani nemá sílu protestovat. Zato nohy s puchejřema protestujou dost. Musím se ale kousnout, když jsme odcházeli z depa, přijeli SalomonBára. Po poli do kopce to vůbec nejde, Filip mě zkouší tahat, ale to je snad ještě horší. Jsem hrozně pomalá, takhle to teda nepůjde. Říkám si, že by molo pomoct, když si vezmu do ruky mapu. Rázem jsem jako vyměněná, všechno je to o hlavě. Zrychlujeme tempo, Dan je už dost hotovej a jde na gumě. Konečně taky někdo jinej :) Asi v půlce vidíme v protisměru SalomonBáru a uvažujeme, jak jsme na tom v porovnání s nimi. Myslíme si, že to bude těsné a zvyšujeme tempo. Zpětně se pak dozvídáme, že oni nás vůbec nezahlídli. Od poslední kontroly valíme šílenou rychlostí, vůbec nechápu, že dokážu tak rychle běžet. Naštěstí je to z kopce. Jedna vesnice, druhá a konečně v cíli! A na druhém místě, paráda! Vychutnáváme si tóny písničky Stand up for the champions:

A poprvé v životě bouchám šáňo :)

K našemu velkému překvapení si pro třetí místo, jen 8 minut za námi, dobíhají Estonci, kteří na OB vyráželi 45 minut za námi a 30 za SalomonBárou. Za dalších 10 minut dobíhá Salomon. Je dobře možné, že pokud bychom Salomony neviděli a nezrychlili, tak by nás Estonci dali.. Ale to je  prostě osud... Závod byl hodně napínavý tím, že jsme se neustále střídali na 2. až 5. pozici a až do posledních minut nebylo rozhodnuto

Výsledky závodu jsou tady, na stránkách závodu jsou i podrobné výsledky a také by se měly objevit fotky. Paloncův pohled na závod najdete na jeho stránkách.

Děkujeme pořadatelům za vydařený závod a sponzorům, obzvláště Adidasu, za podporu!

Žádné komentáře:

Okomentovat