Na adventure do Turecka jsem se vážně těšila, nalákána pěknými obrázky z minulých ročníků. Natěšení bylo samozřejmě doprovázeno i nemalými obavami; přeci jen 4 dny a 3 noci (limit 78 hodin) znamenaly skoro o polovinu delší závod než zatím můj nejdelší absolvovaný. Jaká asi bude 3. noc, když na předchozích dvou závodech jsem po druhé noci byla v docela nepoužitelném stavu? Příprava probíhala podle plánu, po zimě jsem začala běhat a jezdit na kole, s týmem jsme absolvovali soustředění zaměřené na naši hlavní slabinu - pádlování a v dubnu jsem tam šoupla dva survivaly s Oldou v docela slušné formě.
 |
| Předzávodní projížďka po okolí |
Den před závodem se celý tým ve složení Pavel, Dan, Filip a moje maličkost schází v hotelovém komplexu Suncity a přípravy začínají. Balíme věci do dep, fotíme se, vyrábíme tortily na čtyři dny a cpeme se, co to dá. Hotelový all inclusive je na to ideální :)
 |
| Úsměvy před startem |
Ani v den závodu si moc nepospíme, budík na půl šestý, v šest odevzdat materiál a obdržet souřadnice kontrol. Zakreslujeme 55 kontrol a vymýšlíme postupy mezi nimi. Mapy jsou mizerné kvality, asi 20 let staré, na některých listech jsou cesty skoro nečitelné, jednotlivé listy na sebe úplně nenavazují, co je mezi si můžeme akorát tak domýšlet. Se zpožděním (nediv se, jsi v Turecku) odjíždíme minibusy na start do městečka Kemer. Přecházíme po mostě ke startovnímu oblouku a začíná být jasné, že úvodní city special nebude žádný orienťák, ale splutí řeky.
A co že nás to vlastně čeká?
Asi 20 minut po 11. hodině vybíhá 23 týmů za povzbuzování místních obyvatel vstříc čtyřdennímu dobrodružství. U řeky bereme kruhy a pádla a jedem. Pro pobavení místních hned na začátku překonáváme asi metrový jez. Se suchými botami na trek se tak můžu rozloučit. Asi po kilometru pseudopádlování vylézáme z vody a rychle přesedlat na kolo.
 |
| Úvodní taškařice |
První bajk má mít 90km a počítáme na něj kolem 9 hodin. První kontrola (CP 2) v pohodě, cestu na hřeben najdeme bez větších problémů. Na druhou kontrolu ale vyjíždíme kamsi mimo mapu naprosto nechápajíc, jak se to mohlo stát. Sakra, taková chyba hned na úvod. Potupně sjíždíme do vesnice, abychom využili jistoty silnice, a přidáváme si pěkný kopeček. Ani nedokážem odhadnout, kolik času nás to stálo. Postup na CP 5 je obzvlášť libový, cesta do údolí se postupně mění v nejetelnou kamzičí stezku, kolo už se nedá ani vést. Potkáváme první želvu. Když konečně seskáčeme ke kanálu, svezeme se kousek podél, abychom mohli šplhat podobně blbou cestou zase nahoru na vedlejší hřeben. Tohle mě teda fakt nebaví. Kontrolu u studny míjíme a fotící pořadatel se nám asi dost směje. Když se pro kontrolu vrátíme, potkáváme akorát Jardův tým. No taky tam museli někde zakufrovat. Kontrola 6 je naprosto nechutná vrchařská prémie po děsný kamenitý cestě. Paloncovi to nějak nejede, tak mě Filip tahá jen občas. Na sedmou kontrolu sjíždíme 1000 výškových metrů, které jsme si předtím vystoupali, zase dolů. I když je cesta docela pěkná, Palonc prorazí plášť. Naštěstí máme náhradní a já vynucenou pauzičku aspoň využiju k občerstvení v klidu ne jen za pohybu. Na 8. kontrolu jedeme společně s dalšími čtyřmi týmy. Na křižovatce všichni odbočí doprava a Palonc zavelí rovně. "Palonc, jseš si opravdu jistej, že máme jet rovně?" "Jo jsem!" "Určitě? Tři týmy před námi jeli doprava!" "Jo, určitě." Trochu mě uchlácholí, když za námi stejnou cestou vyrazí i Blouďas a spol. Jenže kontrola není tam, kde ji čekáme, sakra, sakra. Tma, která padla, se nám vůbec nehodí. Potkáváme jeden zmatený tým v protisměru, dáváme hlavy dohromady, a zjišťujeme, že kontrola je hluboko pod námi. Achjo. Do depa už dokážeme dojet bez větších problémů, i když cesty na mapě příliš nesedí. Trošku se nám to protáhlo, 110km jsme jeli 11hodin.
Rychlé depo a vyrážíme na 30km trek. Na první trekovou kontrolu (10) se snažíme neúspěšně najít pěší cestu, která je v mapě tenkou černou čárou. Místo pěšiny nacházíme je neprostupné pichlavé křoví. Vracíme se na serpentinovou cestu, která v mapě není, ale odhadujeme, že vede údolím na hřeben asi 3km od místa první kontroly. Pokračujeme po cestě, i když víme, že si tím minimálně 4 kilometry přidáme; bohužel ale nevíme, jak pěšinu ve tmě najít. Další kontrolu s popisem "tree like fork" hledáme na větvení cest. Až po nějaké době nám dochází, že máme hledat strom jako vidličku. Zbytek treku už je bez problémů, když mi to do kopce moc netáhne, Filip mě tlačí. Čas treku 6,5 hodiny lehce nad očekáváním.
Asi hodinu před rozedněním vyrážíme na "kratší" 40km bajk. Mám pocit, že pořadatel si extrémně libuje v honění závodníků co nejvíc nahoru a dolů. Na první kontrolu sjíždíme několik set metrů dolů, abychom je na další kontrolu zase vyjeli. Třetí kontrola je zase v údolí a postup na čtvrtou je opět vrchařská lahůdka. Hodinku po rozblácené cestě, kde se kola obalí tak, že se ani nevejdou do vidlice a k tomu třičtvrtěhodinka po normální cestě. Pořád do kopce. Aspoň, že do toho depa už je to hlavně rovina a sjezd. Jenže ouha, někde bereme špatnou odbočku a dostáváme se do míst, kde mapa absolutně nesedí a my vůbec netušíme, kam jsme se mohli dostat. Poslední záchrana jsou místní, kteří sice neumí anglicky, ale když jim ukážete napsané jméno vsi, tak většinou dokážou mávnout správným směrem. Tady už jsem sledovala čas, takže vím, že nás tahle chyba stála asi hodinu. Kolo bylo "kapánek" delší 57km 6,5 hodiny.
Opět svižné depo, protože si myslíme, že nás tlačí zavírací doba slanění. A to jsem si říkala, že tenhle čas se nás vůbec nemůže týkat. Do kopce kráčíme, co to dá, protože se domníváme, že slanění zavírá v 15 hodin a na zdolání 1000 m převýšení na 8 km (podle mě to teda bylo mnohem víc) máme asi tři a čtvrt hodiny. Po cestě se ale od soupeřů dozvídáme, že slanění zavírá až v 19 hodin. Aspoň že tak, nemusíme se tak hrozně hnát. Na kopec (2054 m) nakonec přicházíme ve 14:30 a zjišťujeme, že tam čeká před námi asi 6 dalších týmů. Po vzoru ostatních týmů oblékáme všechno, co máme (moc toho nemáme) a balíme se do alufólií. Čas, kdy čekáme na slanění se snažíme využít ke spánku. Moc to ale nejde. Po chvíli přichází paní organizátorka, že si spletla pořadí týmů a že to pravděpodobně do 19 hodin nestihneme. Vzhledem k tomu, že jsme zatím nevynechali žádnou kontrolu a věříme, že bychom mohli stihnout všechno, nezbývá nám než čekat dál. Naštěstí jsou týmy před námi zkušené a rychlé a ke slanění se dostáváme "už" kolem 18. hodiny. Slaňuje se asi 100 metrů a pak lanovka pro zpestření.
 |
| Před slaněním |
Od slanění vyrážíme na "vysokohorský" trek. Na začátku máme problém najít cestu do kaňonu a pak i traverzovou cestu směrem k další kontrole. Nojo, co se divíš, jsou tenké černé. V jednom místě zase vůbec netušíme, kam jsme se dostali, ale taktika "když půjdeme na jih, musíme narazit na cestu" funguje docela dobře. I když neděláme žádné velké chyby, v noci nám trvá údajných 22km přes 8 hodin.
Všichni už se těšíme na bajkový sjezd ke kajakům. Bohužel cesty na mapě ani vzdáleně neodpovídají skutečnosti. Snažíme se zjistit, kam jsme se to asi tak mohli dostat. Marně, jsme totiž nejspíš mimo mapu. Opět přichází na řadu místní. Ochotný pan závozník nám ukáže, kudy se dostaneme do města, ke kterému potřebujeme. Zajížďka to nebyla tak strašná, ale spoustu času jsme strávili debatami o tom, kde jsme, a kudy pokračovat. To, že 35km z kopce pojedeme více než 3,5 hodiny, opravdu nikdo z nás nečekal...
Ale ne na dlouho, čeká nás nejdelší trek závodu (40km) a slunce začíná pálit ostošest. Na první kontrolu treku volíme asfaltovou obíhačku. Je to sice peklo, ale ve vsi aspoň koupíme vodu, chipsy a zmrzlinu. Nakonec se ukazuje, že to byla dobrá volba, i s chybou, kterou na konci předvádíme. Na kontrole rozmýšlíme, jestli máme šanci stihnout všechno. Kluci jsou optimističtí a rozhodujeme se zatím nic nevynechávat. Já už mám trochu problém, chytají mě křeče a otlačený nohy dost bolí. Naštěstí brufen funguje dobře. Když dojdeme asi 500 výškových metrů nad dvě pobřežní kontroly a vidíme ten hrozný kopec, který bychom museli sejít a vyjít, rozhodujeme, že asi stejně nestihneme všechno, a kontroly vynecháme. I tak nám trek trval asi 10 hodin.
 |
| Výhledy na treku do druhého depa |
V TP u mešity už na nás čekají krabice s koly. Než ale vyrazíme, dopřejeme si 30 minut spánku. Je podvečer a čeká nás třetí noc. A hlavně 1000 metrů převýšení. Serpentiny ke kontrole jsou nekonečné, přijde mi, že se hrozně vlečeme. Dan a Palonc kolo hodně vedou, takže i já jsem rychlejší. A já se tak těšila, jak mě budou tahat. Jsme odhodlaní jet mapově čistě, další záseky už si nemůžeme dovolit. A světe div se, docela se nám to daří, dvojitá kontrola na každé křižovatce je dobrý nápad. Na náhorní plošině dost vymrzneme, teploměr na tachometru ukazuje 3°C. Do depa už nás čeká jen dlouhý sjezd. Poprvé v závodě mám opravdu strach. Kluci vypadají, že docela usínají a já se bojím, aby nesjeli ze silnice a nespadli ze srázu. Mně se ani moc spát nechce, největší krizi jsem zahnala hlasitým zpíváním. Naštěstí se asi po 6 hodinách jízdy a 45km dostáváme bezpečně do depa. Je něco po druhé ráno.
Na pláži se potkáváme s prvním týmem, který šel tento trek asi 9 hodin. My chceme z pláže odjíždět nejpozději v 15 hodin, takže máme asi 7,5 hodiny.
 |
| Pláž, kde jsme zanechali kajaky |
  |
| Výhledy na posledním treku |
 |
| Vyschlý kaňon |
V kaňonu nás čeká 14 kratších slanění, týmy se tu opět kumulují, ale pořád pomalu postupujeme. Z kaňonu jdeme rovnou na slanění vodopádu. Tady už je regulérní špunt. Pořadatel tu připravil jen jedno lano na slanění. Čekáme asi hodinu, ale naštěstí máme časovou rezervu. Na pláž přibíháme přesně v 15 hodin a spěcháme, abychom stihli limit. Jaké je ale naše překvapení, když zjišťujeme, že naše kajaky na pláži nejsou.
 |
| A kajaky máme jako kde? |
Stejný problém má i Jardův tým. Voláme pořadateli, který slibuje, že kajaky doveze. Slíbených 10 minut se změní v hodinu a my už jsme úplně rezignovaní. Dopádlujeme do depa a závodit už se nám nikomu nechce. Jenže do cíle se musíme nějak dostat.
V depu foukáme matračky a vydáváme se vstříc vlnám. Kilometr plavání nám dá docela zabrat. I ten ale zvládneme a po 79 hodinách od startu dobíháme do cíle.
 |
| V cíli - směs nasrání a úlevy |
A jak jsme vlastně dopadli? To nikdo neví. Výsledky už se několikrát změnily, takže zrovna figurujeme na 9. místě. Otázka je, jak bychom mohli dopadnout, kdybychom vinou pořadatele nečekali 3 hodiny na šprajdy a místo toho objížděli kontroly na kajaku. Další velkou chybou pořadatele bylo dlouhé čekání na slanění, kde bylo málo lan. A fakt, že pročekaný čas se od výsledného času odečte, je možná tak akorát k nasrání, když sebrat všechny kontroly zvládne jen pár prvních týmů. Škoda, že závod v tak nádherném terénu má tak špatnou organizaci a mizerné mapy.
Fotky jsou z dílny mé, Paloncovy, Jirky Lorenze a Alexandera Obukhova. Děkujeme!
Žádné komentáře:
Okomentovat