Úplně si vybavuju, kdy jsem se poprvé dozvěděla o tvrďákovi. Bylo to tak před pěti, šesti lety, po cestě na nějaké zahraniční soustředění na pumpě běžel záznam na ČT sport. Zrovna se tam brodil na canyoningu Richo a další orienťáci. V té době jsem běhala akorát OB závody, dlouhá trať v D20 na 100 minut se mi zdála nekonečná, a vůbec jsem nechápala, jak někdo může přežít takhle dlouhý závod. To jsem samozřejmě netušila, že za pár let se na start Jesenického tvrďáka sama postavím a závod to bude vlastně docela krátký...
V předvečer hlavního závodu je prolog ve formě krátkého nočního orienťáku. První třetina má mínus trestné kolo, druhá je na nule, třetí jedno trestné kolo. Trať je opravdu lehká, za 5 minut jsem zpět.
Ráno budík pěkně na čtvrtou (jak já miluju tyhle ranní vstávání), odevzdat věci do dep, kouknout na start kluků a autem odjet na start. Holky začínají canyoningem, kam kluci musí doběhnout. Představa, že se namočím hned na startu není nijak moc lákavá, ale co, jsem přece orienťák, zvyklý běhat v mokru... V půl šesté je odstartováno rovnou do potoka. Voda je hodně ledová, nohy mám úplně zmrzlé. Ale tak na Ovčárnu to je kopec, určitě zase rozmrznou. To ještě nevím, jak se mýlím a budu si muset počkat až do bazénu v Břidličné.
Po kaňoningu pokračujeme po značce na Ovčárnu. Moc mi to neběží a cítím snídani, fuj. Martina nasazuje rychlejší tempo a já se ani nesnažím držet krok, to bych tu snídani asi vyhodila. Když se dostaneme nad hranici lesa, otevírají se nám krásné výhledy do krajiny. Jen ten Praděd, mrcha, je pořád v mraku.
Na Ovčárně rychlé depo, na dlouhé elasťáky prdím, je mi docela teplo, camel na záda (přeci jen mám ráda možnost se kdykoli napít) a vyrážím před holkama, se kterými jsem přiběhla. Čtyři kilometry nahoru rozhodně nejsou zadarmo a vzhledem k následujícímu sjezdu se jede naplno. Na Pradědu mlha a pět stupňů, oblíkám goráčovku. Ve sjezdu na Hvězdu razím dvě zpomalovací kontroly a pokračuju pořád dolů do Břidličné.
Třicet kilometrů uteče hned a hurá na plavání. 800 metrů zvládám za necelých 15 minut a ani nedostávám křeče, jak všichni straší. Martinu stahuju na nějaké 3 minuty. Následuje krátký přejezd na střelnici, kde se trefuju jen jednou a vyrovnávám trestné okruhy na nulu.
Rychle zpátky do sedla a šlapat, co to dá na Slezskou Hartu. Kajak sice není mojí oblíbenou disciplínou, ale aspoň si odpočinou nohy. Na kajaku něco málo ztrácím a zase si říkám, že začnu v Praze chodit pádlovat.
Po doplnění energie opět na kolo, tentokrát MTBO, kde je potřeba sebrat tři kontroly. Na první kontrole závodníky čeká úkol potopit se a poznat předmět na dně. Uznávám, že proti klukům jsem pěkná slečinka, protože se svlíknu do spodního prádla a zuju boty. Zas takové teplo není, abych jela na kole úplně mokrá.
Kolo je docela dlouhé a nepříjemné. Pořád mírně do kopce proti větru přes Rýmařov do Staré vsi. Kontroly jsou lehké, takže Martina zůstává kolem 10 minut přede mnou.
Ve Žďárském potoku absolvuju krátké brusle na deset minut (škoda, že nejsou delší) a přesouvám se na Relaxu. První disciplínou je orienťák, doufám, že bych mohla na Martinu něco stáhnout. Jenže trať je lehká, po cestách a mě už to moc netáhne... Po orienťáku následují technické disciplíny: boulder, lezení a lanový park. Na Martinu ztrácím pořád asi 10 minut.
Po příjemném zpestření zase sednout na kolo a vyjet na Novou ves. Mám dilema, jestli jet po silnici a nebo po žluté značce. Bojím se, aby žlutá byla jetelná a radši volím jistotu po silnici... Doplácím na to, že to je můj první tvrďák a místní cesty neznám. Ti co už tu jsou poněkolikáté ví, že po žluté se dá jet docela dobře a je to rychlejší...
Na Nové vsi nás čeká závěrečná disciplína - horský orienťák. Turistická mapa má jako vždycky své rezervy, takže se nevyvaruju menších chybek. Martina jde čistě a nedává mi žádnou šanci, takže si po sedmi a půl hodinách dobíhám pro druhé místo :)
Kompletní výsledky s časy na jednotlivých disciplínách jsou na stránkách závodu. Pořadatelé odvedli skvělou práci, o závodníky se v depech skvěle starali, podávali jídlo pití, co si kdo řekl. Občerstvení bylo opravdu bohaté, nechybělo ani tekuté magnézko. Já jsem nejvíc ocenila zásobu banánů :). Závod by se dal objet jen s jídlem od pořadatelů. Skvělé bylo také mediální pokrytí. Televizní štáby nás sledovaly po celou dobu závodu. Jen jsem doufala, že vystřihnou můj nahej zadek, když jsem se převlíkala u lomu... Záznam je ke zhlédnutí na stránkách ČT sport. Za pěkné fotky děkuju Michalovi Kolčárkovi a pořadatelům.
Žádné komentáře:
Okomentovat